Byrokracie po příjezdu

21. července 2013 v 16:07 | tmobilek89 |  DIT
3 dny před odjezdem z Dublinu je nutné zajít za koordinátorem a nechat si od něj potvrdit Confirmation of Erasmus study period:
https://www.vutbr.cz/studium/studium-v-zahranici/erasmus/studenti/studijni-pobyt
Dále je také nutné zajít do Student Center a změnit si svou adresu na adresu v ČR. Na začátku roku jste totiž museli uvést adresu v Irsku. Na tuto adresu vám pak zašlou Transcription of Record.

Do konce června mi přišel mail s přihlašovacími údaji, abych si mohla prohlédnout své výsledné známky. Poté jsem kontaktovala Examinations Office - bridie.coen@dit.ie, aby mi poslali Transcription of Record na mou adresu. Během července mi dokument dorazil a začla jsem obíhat náležité oddělení:

1/ na OVV FIT odevzdat:
- kopii dokumentu transcript of records (přehled odstudovaných předmětů v zahraničí)
2/ na studijní oddělení FIT odevzdat:
- zpráva o zahraniční stáži, cca 1 stránka A4
http://ulozto.cz/xN2K6RYt/zaverecna-zprava-pdf
- originál dokumentu transcript of records (přehled odstudovaných předmětů v zahraničí)
3/ rektorát VUT
- kopie transcript of records
- originál potvrzení o délce pobytu
A nakonec:
- vyplnit elektronickou zprávu o pobytu v zahraničí do databáze NAEP,
od rektorátu vám přijme mail z bližšími informacemi.
 

Restaurace Dublin

13. června 2013 v 11:24 | tmobilek89 |  Každodenní život v Dublinu
V Dublinu jsme navštívili pár zajímavých či méně zajímavých míst, kde jsme se více či méně dobře najedli. Udělali jsme si z toho téměř každopáteční tradici.

Yamamori Sushi

Tuto restauraci jsem navštívila jen jednou. V Dublinu najdete několik restaurací Yamamori. Prostředí restaurace působí velmi impresivně, ale to je asi tak všechno, co můžu o restauraci říct dobrého. Navštívila jsem restauraci u O'Connell Street na nábřeží. Restaurace byla přeplněná, obsluha tak příliš nestíhala a nevěnovala nám příliš pozornost. Usadili nás a podali nám čálek čaje jako pozornost podniku.

V restauraci jsme si dali výběr sushi za 22 euro, bylo to 12 kousků převážně s mořskými plody, některé s lososem či tuňákem. Jelikož jsem již několikrát sushi měla, tak můžu říct, že se jim to moc nepovedlo. Rýže byla taková bez chuti a celkově mi sushi nechutnalo. Pak jsme si na ochutnání objednali ještě hráškové lusky. Ty jsem předtím nikdy neměla. Přinesli nám velkou misku s teplými lusky, které byly posolené, na mě až moc, takže jsem jen ochutnala.

Celkový dojez z restaurace nebyl nic moc, příště bych se tam rozhodně už nevrátila. Navíc jsme museli ještě dost dlouhou dobu čekat na placení.

Kokoro Sushi

Naopak do Kokoru Sushi bych mohla chodit téměř každý den. Je to sice malý sushi bar zastrčený v postranní uličce Lower Liffey Street, ale rozhodně se vyplatí si tam zajím.

Bar nabízí především obědový balíček, který si můžete buď odnést s sebou nebo sníst na některé z barových stoliček přímo tam. Mají tam chladničku, kde si můžete vybrat výběr sushi, podle své chuti a velikosti hladu. Součástí plastové klabičky je většinou už sójová omáčka, nakládaný zázvor a wasabi. Můžete však zvolit balíčky sushi po dvou podle své chuti a dokoupit zvlášť tyto pochutiny. K některým bentům dostanete do kelímku i miso soup. Další variantou je teplé bento, které jsem však nezkoušela. Jedná se o rýži s masovou či vegetariánskou směsí.

Já jsem si tam dala vždycky sushi set s výběrem zhruba 11 kousků sushi a miso soup za shruba 8-10 euro. Polévku jsem se pak časem naučila vařit doma a ta domácí mi chutnala víc, ale rozhodně ta z Kokoru špatná není. A sushi? To nejlepší, které jsem zatím měla. Vyvážená chuť, dobře vypadající i chutnající, prostě jednička. Takže můžu vřele doporučit.

Govindas

Jelikož jsme v Irsku začali preferovat spíše vegetariánskou stravu, popřípadě ryby, snažili jsme se v Dublinu najít i nějakou vegetariánskou a hlavně cenově příznivou restauraci pro páteční večeři. Po dlouhém hledání na internetu jsem narazila na jednu, která má hned tři pobočky. My jsme navštívili tu na Aungier Street. Je to jen kousek od Dame Street a rozhodně tam stojí za to jít, pokud chcete ochutnat něco zajímavého.

Jedná se o vegetariánskou restauraci s indickou kuchyní. Nabídka jídla je převážně stejná. My jsme zde byli dvakrát a pokaždé jsme si vzali velký talíř s výběrem jídel, který nás přišel na zhruba 10.5 euro. Byla na něm kari rýže, opečené brambory, velmi chutné lasagne s čočkovou náplní, tofu, zeleninová omáčka, prostě taková barevná a hlavně chutná všeho chuť s opravdu mírně pálivou chutí.

Zaytoon

Jedná se o perskou restauraci. V Zaytoon jsem zkusila svůj první humus. Je to taková jakoby pomazánka či kaše z cizrny a sezamové pasty, která se může různě variovat. Navštívila jsem restauraci na Aungier Street, která je docela daleko od centra, ale blízko mé univerzitě. Mají však i pobočky jinde. Cenově tam zrovna nejhorší není, ale kvalita nic moc. Jako obvykle si můžeme jídlo sníst na místě nebo odnést s sebou.

Já jsem zvolila druhou variantu a odnesla si s sebou humus&chleba za 4 eura. Podle Amira, který pochází z Izraele, se humus ani zdaleka nepodobal tomu, jak má vypadat, a jak jsem pak sama usoudila, tak ani tak nechutnal. Nebylo to špatné, ale do originálního podání to má rozhodně daleko.

Mezza Lebanese Restaurant

Do této restaurace jsem se dostala hned třikrát. Než abychom tam šli pro chutné jídlo, byla to spíše rychle varianta, jak se najíst. Dali jsme si tam dvakrát falafel, který byl překořeněný a podle Amira připravený a hlavně podávaný podivným způsobem. Je to prostě taková průměrná restaurace s rychlým občerstvením. Dali jsme si tam i jehněčí gyros a ten byl aspoň o trochu lepší, i když podávání bylo taky zvláštní. Dostali jsme rozevřenou tortillu, na které byla vedle sebe rozmístěna zvlášť zelenina, maso a majonézová omáčka, takže se to velmi špatně jedno a bylo to šíleně tučné.

Taste of Brazil

Do této restaurace mě pozval kamarád z Brazílie. Říkal, že tam docela dobře vaří. Šli jsme tam na dvouchodové menu za 10 euro, kde jsem si mohla vybrat variantu hlavní chod+dezert nebo hlavní chod+zákusek. Nakonec jsme to tak zkombinovali, že jsem ochutnala jak předkrm v podobě kuřecího masa pod bramborovou kaší (Escondidinho de frango), která byla docela dobrá, jak hlavní chod jsem si dala kuřecí salát s ananasem a bramborovými "křupínky" a majonézovou zálivkou (Salpicao no ninho de batata-palha com abacaxi grelhado) a od něj jsem ještě ochutnala steak se sýrem a rýží. A na závěr jsme si dali mrkvový dezert s čokoládou a zmrzlinou (Bolo de cenoura e chocolate). Ten mi opravdu moc chutnal. K pití jsme si dali Guarada nápoj, který mi chutnal.

Celkově bych to zhodnotila jako příjemnou restauraci s průměrným jídlem, ale myslím, že brazilská kuchyně může být jistě zajímavější a chutnější než z této restaurace.

Nyonya Malaysian Restaurant

Do této restaurace jsem byla pozvána zas svou malajskou kamarádkou Zoey. Říkala, že tam vaří moc dobře a tak jako u brazilské restaurace, tak i u této musím říct, že dobře tam vaří, ale už by se tam asi po druhé nevrátila. Navíc cenově je to tam trochu dražší než u ostatních restaurací, kde jsem byla. Za předkrm+hlavní jídlo tam dáte 20 euro, s tím že kamarádka měla ze slevového portálu slevu 1+1 zdarma, takže za nás obě platila jen 20 euro. Restaurace je ale velice příjemná a nachází se na Dame Street, což je blízko centra.

Na pití jsem ochutnala Milk Tea, což je kombinace mléka, čaje a nějakého syrupu. Připadalo mi to jako anglický chlazený čaj. Vypadalo to sice zajímavě, ale můj šálek čaje to nebyl. Pak jsme si dali předkrm v podobě Satay - Ayam, což byly malé špízy s kuřecím masem s omáčkou. Jako hlavní chod jsem si na radu Zoey objednala Nasi Lemak, které vypadalo na talíři velmi hezky. Jedalo se o rýži vařenou v kokosovém mlíce (to tam ale příliš cítit nebylo, rýže byla trochu bez chuti), vařené vejce, pražené buráky, ančovičky, salátovou okurkou, chilli omáčkou s cibulí a kuřecím kari. Musím však uznat, že porce byla více než dostačující a najedli jsme se opravdu dobře.

Cukrárna

Připojím i jednu cukrárnu, kde jsem kupovala Amirovi narozeninový dort. Stál mě 35euro, ale vůbec nám nechutnal. Asi jsem zvyklá na jiný, ale byla to samá šlehačka s mascarpone, málo těsta a v tom kyselé čerstvé ovoce, takže vřele NEdoporučuji The Cake Butique na ulici Capel Street.

Pokud můžu všeobecně zhodnotit irskou kuchyni, tak mě moc nenadchla. Fish and chips nemám ráda, irish stew je pro mě nevýrazný jehněčí vývar se zeleninou a irská káva mi také nechutnala (šlehačka ani whisky mi nějak nesedla celkově), ale rozhodně si to musí každý vyzkoušet, ať si udělá obrázek sám. Jediné irské, co mám ráda, je Guinness.. Proto jsem raději během svého pobytu zkoušela jídla a nápoje jiných národů, kterých je v Irsku spousta, jelikož především Dublin je multikulturní město. Naučila jsem se vařit především izraelskou kuchyni, která mě naprosto uchvátila.

Falafel & Kebab

Tato restaurace se nachází velmi blízko Temple Bar. Dlouho jsme hledali s přítelem nějakou restauraci, která by uměla udělat dobrý falafel, a to co jsme našli v této restauraci bylo asi to nejlepší z nejhoršího, co Dublin nabízí. Takže pokud budete v Dublinu a budete mít chuť na dobrý falafel, tak tato restaurace je velmi dobrou volbou. Navíc nám bylo řečeno, že chystají nové menu s tahini omáčkou a ambou, což jsou dvě z omáček, které by neměly při přípravě falafelu chybět. Pečou sice domácí lafa chleba, ale v nabídce chybí pita chleba, který by měl být v nabídce každé takové restaurace.

Skotsko

12. června 2013 v 23:11 | tmobilek89 |  Cestování

4. 5.

Jelikož byl v pondělí státní svátek, rozhodli jsme se pro trochu větší výlet a to do Skotska. Bohužel jsme se špatně domluvili s Amirem a ten si nařídil špatně budík. Vstávali jsme kolem sedmé hodiny. Dali jsme si kávu a spěchali na autobus. Bohužel jsme neměli drobné na autobus, jelikož v Irsku autobusy nevydávají. Museli jsme si vzít taxi, ale aspoň se opět ukázaly Amirovy schopnost smlouvat o ceně. Místo zhruba 20-25euro jsme to stáhli aspoň na 18euro.

Taxikář nás zavezl až k terminálu. Cesta přes kontrolu byla ale nekonečně dlouhá, protože všichni chtěli odjet z Dublinu. Jeli jsme s Raynairem, který má brány vždy v zadní části letiště, a než jsme se tam dostali, tak letadlo už vzlétlo. Amir byl velmi naštvaný a já taky, protože kdybychom vstali dříve, tak se to nemuselo stát. Celý den nám hezky začal, ale to nebylo vše.

Napadlo nás, že bychom se mohli dostat do Skotska jiným způsobem, než platit přemrštěný poplatek za pozdější let. Našli jsme počítač s internetovým připojením a dala jsem se do vyhledávání spoje autobusem+trajektem do Skotska. Při hledání si však Amir všimnul, že někde nechal pas. Pro něj je obzvláště důležitý, protože má pasy sice dva, ale důležitější je ten rumunský.

Po pár minutách, kdy Amir zmizel hledat svůj pas, jsem uslyšela letištní hlášení, že ho našli, pokračovala jsem však v rezervaci lístků, jelikož mi už docházeli drobné a potřebovala jsem mail ještě vytisknout. Naštěstí jsem to na poslední chvíli stihla, a když doběhl Amir, tak jsem ho informovala, že už ho volali. Byl opravdu rád, že se nakonec našel.

747 jsme dojeli do centra Dublinu a vydali se na autobusové nádraží Busaras. V půl jedenácté jsme tedy vyjeli autobusem do Belfastu, kde jsme již nedávno byli. Cesta opět zabrala 2,5 hodiny. Na nádraží jsme museli hodinu počkat na další autobus. Zatím jsme si povídali a najedli se. Přichystala jsem obvyklé sendviče s různými náplněmi.

Po hodině čekání jsme nastoupili do autobusu. Řidič po nás chtěl speciální poplatek, ale my jsme se nenechali ošidit a nedali mu nic. Zavezl nás za pár minut k přístavišti, kde jsme prošli přes lehkou kontrolu a sedli si do čekací haly. Amir byl z brzkého vstávání dost unavený.

Nastoupili jsme na trajekt a vypluli. První, co jsme udělali, bylo to, že jsme si koupili kávu a trochu jsme se osvěžili. Zase jsme si povídali a pak se šli projít ven na otevřenou palubu, kde si Amir dal cigárko. Uvnitř trajektu bylo spousta obchůdků a taky místnost s automaty, kde jsme se na chvíli zastavili. Pak jsme si už jen sedli a povídali si. Amir si opět vyžádal masáž, kterou prý moc dobře umím.

Do přístavu ve Skotsku jsme dorazili šesté hodiny odpoledne. Vzali jsme si sendvič a banán a nastoupili do autobusu, který nás klikatými cestičkami po pobřeží zavezl až do Glasgow. Po cestě jsme měli opravdu úžasný výhled na moře a okolní krajinu.

V půl deváté jsme dorazili do Glasgow a čekala nás výzva v podobě hledání hostelu. Měli jsme totiž jen adresu a docela chabý popis cesty, jak se tam dostat. Nejprve jsme museli najít automat, aby Amir vybral libry, kdybychom je potřebovali.

Dále jsme se poptali, odkud jezdí vlak. Jeli jsme ze stanice Queen Street asi patnáct minut. Museli jsme se ale poptat místních lidí, kterým bylo velmi ale velmi špatně rozumět. Dojeli jsme do stanice Anniesland. Odtud to byl jen kousek k hostelu Alba. Hostel to byl velmi hezký. Byla to spíše taková menší vilka.

Na recepci jsme zaplatili a šli do pokoje. Sdíleli jsme pokoj společně s šesti dalšími lidmi. Zabrali jsme si jednu dvoupatrovku. Amir se šel osprchovat, tak jsem mezitím skočila dolů do kuchyňky pro vodu. Tam jsem potkala nějakého Kanaďana, který se se mnou hned začal bavit a říkal, že se koná nějaký velký ragby turnaj. Osprchovala jsem se ve sprše, kterou jsme měli přímo na pokoji a šli jsme kolem půl jedenácté spát.

5. - 6. 5.

Ráno jsme vstali kolem deváté hodiny. Amir se osprchoval a já mezitím ještě vylehávala v posteli, protože se mi vůbec nechtělo vstávat. Sbalili jsme věci a šli na vlak. Svítilo ranní sluníčko. Vlakem jsme dojeli na jednu zastávku v centru a vystoupili. Naneštěstí jsme zjistili, že jsme někde jinde, než jsme předpokládali. Našli jsme opět kavárnu Nero a dali jsme si tam ranní cappuccino na probuzení.

Nakonec jsme po chvíli bloudění našli i cestu na autobusové nádraží, kde jsme předešlý den přijeli. Dorazili jsme tak akorát, že jsme si koupili lístek a za chvíli vyjeli směr Edinborough. Z autobusového nádraží jsme se dostali na rozestavěné náměstíčko. Narazili jsme na hospůdku Sira Doyla a také na jeho sochu. Už z autobusu jsme viděli nádherné hradby, tak jsme se k nim chtěli dostat.

Sešli jsme z náměstí dolů, ale zjistili jsme, že jdeme špatným směrem, tak jsme se vrátili zpátky. Jedna z místních nám poradila, kudy se máme vydat a Amir se pak ještě dlouho smál jejímu přízvuku při vyslovování slova upper.

Zapadli jsme do jednoho klasického skotského baru a dali jsme si hezky hamburger s hranolky a Guinness. Musím říct, že to nebylo vůbec špatné. Pak jsme se posilněni vydali dobývat hradby hradu. Celé město bylo opravdu nádherné. Spousta historických budov a zajímavých věcí, kam jen člověk pohlédl.

Na ulici jsme potkali Skota v kiltu, který hrál na dudy, obchůdek s kilty a také pouličního umělce - komedianta, kterého jsme chvíli sledovali. Došli jsme cestou až k hradu, ze kterého byl krásný pohled do okolí. Dovnitř jsme nechtěli, tak jsme udělali pár fotek po okolí a aspoň z vnějšku hradu a šli zpátky dolů.

Měli jsme spoustu času, tak jsme se vydali na druhou stranu města, kde jsme objevili turistickou stezku, po které jsme se vydali. Vyšlapali jsme na kopec, aby se nám naskytl pohled na rozlehlé město, které se mi zdálo ještě větší než samotný Dublin. Po úbočí hory jsme se dostali až k jezeru. Pokračovali jsme dál a za chvíli jsme obešli celou horu zpátky k panství, které se nacházelo nedaleko.

Bylo kolem páté hodiny, a tak jsme se vrátili do centra přes most. Na chvíli jsme si na lavičce od chození odpočinuli a spřádali plány na další akci. Měli jsme hlad, tak jsme se rozhodli najít nějakou italskou restauraci. Bohužel s první jsme nebyli vůbec spokojeni. Obsluha si nás téměř nevšímala a nechtěla nám věnovat ani chvíli času, jelikož bylo narváno. Proto jsme se zvedli a šli hledat další. Tu jsme objevili nedaleko a dali jsme si oba vegetariánskou pizzu, a jelikož Amir dostal chuť na horkou čokoládu, tak i tu. Ale ta mi vůbec nechutnala.

Amir chtěl ochutnat Skotskou, když je ve Skotsku, a tak jsme se v jednom obchůdku zeptali, jaký bar by nám doporučil. Amir prodavači vůbec nerozuměl, ale já naštěstí ano. Po cestě jsme ale zabloudili, takže nám to trvalo trochu déle, než jsme předpokládali. Nakonec jsme ho v odlehlé uličce našli. Amir vybral jednu whisky a společně jsme ji ochutnali. Zjistila jsem ale, že whisky mi nechutná. Podle Amira to ale špatná whisky nebyla.

Došli jsme zpátky k autobusovému nádraží. O půl deváté jsme vyjeli z Edinborough a za hodinu byli zpátky v Glasgow. V autobuse bylo ale obrovské vedro. Zeptali jsme se na informacích na autobus. Měli jsme ještě čas, tak jsme se šli projít po Glasgow. Zašli jsme do nějakého klubu, ale moc se tam Amirovi nelíbilo, tak jsme šli dál.

O půlnoci jsme šli zpět na autobusové nástupiště. Kolem půlnoci měl jet autobus. Podle jízdního řádu jsme však zjistili, že autobus jede až za hodinu. Tak jsme se vrátili zpět do centra a zase jsme se procházeli. Dostali jsme hlad, tak jsme si skočili na fish&chips, ale to zrovna nemusím, ale když má člověk hlad, tak sní cokoliv. Trochu jsme pokecali s prodavači. Jelikož jsme v okolí nic nenašli, tak jsme zalezli do vedlejší ulice a odskočili si. Bohužel Amira načapali policisté a sepsali s ním protokol. Naštěstí nic jiného po něm nepožadovali, tak jsme šli zpátky na autobusové nádraží, kde jsme dneska už párkrát byli.

Potkali jsme tam jednoho Poláka, který nám oznámil, že je státní svátek, takže autobus nejede. Jediné řešení bylo dostat se na letiště taxikem. Zeptali jsme se ho, zda by nechtěl jít s námi, abychom platili méně. Jen jsme si nejdříve museli vybrat další peníze z automatu. Na letiště to trvalo taxíkem kolem necelé hodiny.

Letadlo odlétalo až v sedm ráno, takže jsme měli spoustu času. Usadili jsme se na lavičku a čekali. Nejdříve si mi Amir lehl hlavou do klína a usnul, takže jsem si mezitím povídala s Polákem, který v Anglii pracuje už šest let, ale jeho angličtina byla docela špatná, tak jsem raději zvolila variantu, že jsme oba mluvili rodným jazykem. Pak šel taky spát, tak jsem si sedla na lavičku vedle něj a pročítala si prospekty, které jsem na letišti našla, anebo jsem si hrála na mobilu hry, aby mi aspoň trochu čas utíkal.


Od půl druhé, kdy jsme na letišti dorazili, do pěti, kdy se Amir probudil, jsem ani jednou nezamhouřila oči. Prošli jsme kontrolou a dostali se do čekací haly, kde jsme si koupili kávu a já snídani, dala jsem si muffin. Na záchodě jsem si aspoň umyla zuby. Amirovi to docela dost dlouho trvalo, takže už na nás u brány čekali. Pak jsme nastoupili do letadla a v šest čtyřicet vzlétli. Amir celou dobu do Dublinu spal. Já jsem pozorovala okolí. Cesta totiž trvala jen hodinu, takže to rychle uteklo.

Více zde.
 


Belfast

12. června 2013 v 18:32 | tmobilek89 |  Cestování

26. 4.

Na tento víkend jsme si naplánovali prohlídku Belfastu. Chtěli jsme se podívat i na severní pobřeží Severního Irska, ale tak nějak jsme usoudili, že na to nemáme dostatek času, a tak jsme se nakonec rozhodli jen pro Belfast.

V půl deváté nám měl jet autobus z O'Connell Street. Dali jsme si ranní kafe, přichystala jsem sendviče s uzeným lososem na cestu a vyšli jsme. Bohužel Amir jak je jeho zvykem příliš nespěchal, a tak se nebylo čemu divit, když nám autobus ujel. Museli jsme tak hodinu počkat na další. Prošli jsme se po O'Connell Street a jeli tedy o hodinu později v půl desáté.

Autobusy v Irsku jsou všechny stejné, nemají WC, a tak je cesta s nimi vždycky o to nepříjemnější. Je dobré se na to psychicky připravit. Do Belfastu to trvalo 2,5hod. Po cestě jsme si s Amirem povídali, takže nám to rychle uteklo.

Když jsme dojeli do Belfastu, díky tomu, že jsem se koukla na cestu, jsme se během asi 20 minut dostali k našemu hostelu. Rozhodli jsme se si trochu připlatit a zvolili raději 4 lůžkový pokoj, který se nacházet v podkroví. Byl velmi útulný a vyhovující. Rozhodně lepší než ten v Galway. Hostel se jmenoval Lagan. Na recepci byla jedna paní z Austrálie, která nám však oběma připadala velmi zvláštní. Dostali jsme kódy od vstupních a pokojových dveří a šli do pokoje.

Hostel byl velmi útulný a obývací pokoj i sprchy se mi velmi líbily. Vzali jsme si potřebné věci a po jedné hodině vyrazili na prohlídku města. Nejprve jsme se vydali do centra, kde se u City Hall odehrával nějaký festival. Chodili tam muži v kvádru na chůdách a na velké obrazovce tam promítali film.

Počasí bylo opravdu aprílové. Chvíli svítilo sluníčko, chvíli zase foukal silný vítr a byla zima, někdy zas začalo poprchávat. V ulicích jsme příliš lidí nepotkali. Vydali jsme se až na sever města, kolem řadovek, až ke kostelu. Pak jsme se vrátili zpátky do centra.

Tam jsme narazili na bar, či jakousi zvláštní budovu s nápisem Titanic, také jsme prošli kolem (jak jsme později zjistili ruského gay) baru Kremlin. Dále jsme pokračovali, kam nás cesta vedla na sever města, až jsme se dostali na nějaké sídliště, kde jsme objevili v celém městě snad jedinou vlajku Irské republiky.

Celá atmosféra města byla velmi zvláštní. Architektura budov je podobná spíše té britské, jedná se o vyšší budovy. Zdálo se, že je cítit ve vzduchu jakési napětí, ani do hospody se nám moc nechtělo večer jít. Na sídlišti na nás imaginárně mířilo pistolí jedno z dětí. Vydali jsme se proto raději zase zpátky do centra.

V centru města jsme našli kavárnu Nero, kterou jsme si později velmi oblíbili. Dali jsme si oba cappuccino a napůl jsme ochutnali jahodový cheesecake. Kávu už jsme oba potřebovali, protože jsme byli z prohlídky města dost unaveni. Vrátili jsme se proto zpátky na hostel, abychom si trochu odpočinuli. Nemohli jsme najít zásuvky, nakonec jsme je ale našli někde vzadu za postelí. Zašla jsem se okoupat a Amir zatím odpočíval na posteli. Udělala jsem mu masáž zas, aby se trochu probral, a pak jsme vyrazili do ulic.

Dneska se Amirovi do hospody nechtělo jít, tak navrhl, ať si zajdeme do kina. Zjistili jsme, že za hodinu začíná Iron Man 3, tak jsme si koupili lístky a za hodinu se do kina vrátili. Zatím jsme se procházeli po okolí a povídali si.

Amir koupil popcorn a colu a našli si volné místo v kině. Kino sál byl velmi prostorný a téměř celý zaplněný. Našli jsme si místo na kraji a sledovali film. Popcorn byl šíleně slaný, tak jsem ho nechala spíše Amirovi. Po filmu jsme se vrátili zpátky na hostel a šli spát kolem půl dvanácté. Venku už byla pěkná kosa a žilo to nočním životem.

27.4.

V noci mi byla docela zima a nějak jsem nemohla spát, ale nebylo to špatnou postelí, možná jen večerním popcornem a colou. Vstávali jsme kolem půl deváté, sbalili věci a sešli dolů na snídani, která byla zahrnuta v ceně hostelu. Mohli jsme si vybrat asi z pěti variant. Já jsem se spokojila s tousty s marmeládou a burákovým máslem. Amir si dal anglickou snídani bez slaniny.

Po docela skromné snídani jsme se vydali do ulic Belfastu. Bylo pod mrakem. Předešlý den nám paní na recepci doporučila nějaké muzeum a botanickou zahradu, tak jsme se k ní vydali. Po cestě jsme narazili i na budovu univerzity. Muzeum bylo zavřené, tak jsme šli raději do centra.

Začalo pršet, takže jsme se porozhlédli do přilehlých uliček, viděli londýnskou věž, zlatý altánek a pak se raději schovali do obchůdku se suvenýry. Amir byl ale už tak otrávený z Belfastu, že jsme ani nešli do doku Titanicu, kde jsem se nejdříve chtěla podívat a raději jsme zvolili variantu návratu zpět do Dublinu.


Po cestě na autobus jsme se zastavili ještě v kavárně Nero, kde jsme si tradičně dali cappuccino a tentokrát karamelový zákusek, který Amir říkal, že zná z Austrálie. V půl dvanácté jsme vyrazili z Belfastu a ve dvě jsme byli zpátky v Dublinu. Protože jsme měli už velký hlad, zalezli jsme do Burger Kingu a dali si hamburger s hranolkami.

Více zde.

Týden s Amirovými rodiči

12. června 2013 v 13:19 | tmobilek89 |  Cestování

16.5.

Amirovi na necelý den přijeli rodiče, takže si vzal z práce volno, aby se o ně mohl postarat. Jeho mamka sice základy angličtiny ovládá, ale jeho taťka vůbec.

Ve čtvrtek ráno dorazili na dublinské letiště. Já jsem celý den trávila na hostelu a učila jsem se na státnice. Ivan po mě chtěl, abych mu upekla pita chleba, a protože jsem se chtěla aspoň na chvíli rozptýlit, tak jsem ho udělala hned.

Kolem šesté večer mi napsal Amir, jestli se nechci stavit na pravou izraelskou tureckou kávu a seznámit se s jeho rodiči, takže jsem přijala pozvání a přišla. Přinesla jsem s tebou i pita chleba, který se mi zrovna dvakrát nepovedl. Jeho taťka vlastní ale restauraci a sám ocenil, že chleba je dobrý a chutnal mu i humus, tedy zbytek z něj, který nám zbyl z předešlého dne.

Pili jsme tedy kávu a povídali si v rámci možností. Mohla jsem jim tak předvést, že umím aspoň pár slov hebrejsky, když jsem jim vyjmenovala dny v týdnu. Pak jsme s jeho mamkou připravili salát s cottage a po večeři jsme se vydali do Phoenix parku na procházku. Celou cestu jsem si povídala s jeho mamkou. Její angličtina byla opravdu lepší, než jak jsem původně předpokládala, takže jsme si i popovídali, většinou tedy vyzvídala ona.

Když jsme došli zpátky k Amirovému bytu, navrhl, že se můžeme kouknout ještě do Temple Baru, tam se jeho rodičům ale příliš nelíbilo, takže jsme pokračovali dál až k O'Connell mostu. Tam si mě Amir vzal trochu stranou a zeptal se mě, jestli s nimi nechci něco podniknout zítra, že se jeho rodičům líbím. I když mě trochu překvapil tím, že mě představil jen jako kamarádku, aby se prý příliš nevyptávali. Pozvání jsem tedy přijala.

Vrátili jsme se zpátky k hostelu, kde jsme se rozloučili.

17.5.

Další den jsme se domluvili, že se v devět sejdeme u hostelu. Nejprve si rodiče potřebovali směnit peníze, takže jsme hledali banku, ta měla ale stále zavřeno po ránu. Ani na poště jsme neuspěli, takže jsme se vrátili zpátky k bance, kde už měli otevřeno. Při čekání na Amira a jeho taťku, ale i po cestě jsem si zase povídala s jeho mamkou.

Dalším úkolem bylo najít teplejší oblečení a nějaké cukle. V Pennys jsme po delším hledání uspěli aspoň s nalezení cuklí. Pro čepice jsme pak skočili do jednoho obchůdku se suvenýry. Pak už jeho rodiče byli spokojeni a my jsme mohli pokračovat dál. Jsou to už starší lidé, takže se stále na něco vyptávali a jelikož chodí velmi pomalu, tak trvalo dlouho, než jsme se vůbec někam dostali.

Z Tara Street zastávky jsme jeli do Howth, do místa které jsem Amirovi doporučila. Jelikož už bylo kolem jedné hodiny, zastavili jsme si v čajové restauraci, která se nacházela hned vedle nádraží. V této restauraci pracovala jak Češka, tak hlavně jedna slečna z Rumunska. A jelikož jeho rodiče pochází z Rumunska (jeho mamka z Transylvánie), mohli si aspoň popovídat. Objednali jsme si všichni pizzu a poobědvali.

Pak jsme se vydali aspoň na krátkou, zato krásnou procházku podél přístaviště. Počasí vyšlo nádherné, oproti tomu, když jsme tam byli se sestrou a mamkou. Udělali jsme pár fotek, a protože už chození na jeho rodiče bylo příliš dost, vrátili jsme se zpátky. Vlak už čekal na nádraží, takže jsme jen nastoupili a jeli zpátky do Dublinu.

Jeho rodiče brali zpátky do Izraele nějaké věci, takže jsme museli sehnat nějaký obchod se zavazadly. Amir byl už značně unavený díky celodennímu starání o rodiče, takže jsem se ho snažila aspoň psychicky podpořit. Říkal, že díky mě se to dá docela snést, že tam jsem a taky, že si se mnou může aspoň na chvíli popovídat.

Nakonec jsme v jednom obuvnictví našli levný krásně růžový kufr na kolečkách. Šli jsme k Amirovi, kde jsme nejprve našli trajekt do Welsu (Holy Head). O rezervaci lístků jsem se samozřejmě postarala já, protože Amir byl už na pokraji vyčerpání. Taky se přes noc nevyspal, protože spal v obýváku bez přikrývky, takže jsem se mu ani nedivila.

Já jsem toho ale začínala mít taky dost. Spíše jsem už měla opravdu hlad a Amir chtěl stále o něčem debatovat, takže jsem mu řekla, že opravdu už něco potřebuju sníst. Připravila jsem salát a dali jsme si ho společně s pečivem a uzeným lososem.

Po večeři jsme vyrazili opět na procházku. Amir mě usilovaně přemlouval, ať ještě nejdu na hostel, že ho držím nad vodou. Nakonec jsem se nechala přemluvit a šla s nimi ke katedrále sv. Patrika, kde jsme se na chvíli přesunuli na lavičku. Musela jsem usoudit, že jak jsem si před tím stěžovala na Španěly a Brazilce, že mluví hlasitě a že je to po určité době otravné, tak stejné můžu říct i o hebrejštině, která mi po téměř dvou dnech neustálého poslouchání lezla už pomalu taky na nervy.

Nakonec jsem se od nich odpojila a šla na hostel, kde jsem byla kolem deváté večer.

18.5.

V sobotu Ivan naplánoval, že musíme nějak oslavit to, že příští sobotu odlétá z Dublinu už natrvalo domů, nakonec plány nějak nevyšly, takže jsem strávila celý den na hostelu, z větší části jsem se učila. Až večer si ke mně přisedl, mezitím co Martin sledoval tenisový turnaj. Většina lidí sledovala finále Eurvision, tak jsme to trochu komentovali, ale zrovna v té chvíli jsem si psala jak s Tuim, tak především s Rafaelem, takže jsem se omluvila a snažila se Ivanovi aspoň trochu věnovat.

Řekl mi, že je to ta nejhorší oslava, kterou kdy zažil. Jen tak jsme tam seděli a snažili se konverzovat. Nalil mi trochu višňového likéru z doma, ale byl na mě příliš sladký, takže mi po chvíli už ani nechutnal.

V deset večer se k nám připojil i Martin, který si dal svá plechovková piva. Po chvíli povídání jsme se vydali ven. Martin jen v kraťasech a tričku, já s mikinou a kabátem. Martin neměl moc chuť jít do nějakého rockového baru, tak jsme šli do Tradicional Irish Pub, který je nedaleko Temple Baru.

Bylo tam ale narváno a hlučno, tak jsem to po pár minutách vzdala a vydala se kolem jedné zpátky na hostel, kde jsem hned ulehla do postele, protože jsem ráno musela vstávat.

19.5.

Ráno jsem trochu posnídala a na čtvrt na osm vyrazila k Amirovému bytu. Amir hned začal polemizovat, jestli si s sebou má vzít pas nebo ne. Naštěstí si to rozmyslel a ještě si pro něj domů zaskočil. Taky měl problém s taxikářem, který moc netušil, kam má jet. Nakonec úspěšně dorazil a zavezl nás do přístaviště. Prošli jsme letmou kontrolou a nastoupili na trajekt.

Vybrali jsme si dva stolky. U jednoho seděli rodiče a u druhého já s Amirem, takže jsme měli aspoň chvíli čas jen pro sebe, abychom si mohli povídat. Oba dva jsme si dvouhodinovou plavbu docela užili. Nic strašného to nebylo, naopak příjemná cesta. Na rozdíl od Amirových rodičů, kteří si stěžovali, že nic nevidí a že je to moc dlouhá plavba.

Zaskočili jsme se tak aspoň podívat do jednoho obchůdku s různými věcmi, kde jsme si s Amirem plánovali téměř poslední víkend v Irsku, že bychom mohli zajet podívat se na západní pobřeží Irska. Těsně před koncem plavby jsme se zašli podívat i na otevřenou polubu, kde jsme viděli břehy Walesu. Bylo krásné slunečné počasí. Odskočila jsem si, a když jsem se vrátila zpátky na palubu, tak jsem si všimla, že je tam jen on. Předešlý den jsem si totiž stěžovala, že jsme stále pod dozorem jeho rodičů, a tak jsme měli aspoň minutku pro sebe.

Kolem desáté hodiny jsme dorazili do Holy Head. Objevili jsme, že je to velmi, ale velmi zanedbané městečko, a že tam není, co dělat. Všechny místa, které jsme na obrázcích viděli, ležela příliš daleko od Holy Head a ostatní budovy v městečku byly spíše ruiny nebo je přestavovali. Ve městě postávali i Románští vojáci jako atrakce pro turisty.

Amirovi rodiče už byli značně znechuceni. Říkali, že je to město podobné jako Beer Scheva, že se jim tam vůbec nelíbí a nic tam není. Jelikož už bylo kolem poledne, zalezli jsme do italské restaurace, abychom se naobědvali a rozmysleli se, co tedy budeme dál dělat. Zjistili jsme, že procházka k památkám v okolí by byla pro ně moc náročná.

V restauraci jsem si dala pizzu s tuňákem a krevetami a povídala si s nimi. Bavili jsme se samozřejmě jak jinak o vaření, jak vaří moji rodiče a já a dozvěděla jsem se taky, že kosher jídlo znamená taky to, že nemíchají mléčné výrobky s masem. Proto dbali příště na to, aby v jídle nepoužívali sýr.

Usoudili jsme nakonec, že nejlepší bude si vzít taxi a projet se aspoň trochu po okolí. Byla totiž neděle a navíc ty nejhezčí místa ležela docela daleko od sebe a spojení hromadnou dopravou nebylo zrovna ideální. V restauraci jsme se tak zeptali na číslo na taxi, Amir vybral peníze z bankomatu a mohli jsme vyrazit.

Amir opět usmlouval lepší cenu za taxi a taxikář nám velmi ochotně povyprávěl o Welesu. Zjistila jsem, že jsem v okolí už jednou byla a to na nejvyšší hoře Walesu Snow Don. Rodiče Amira po cestě spali, tak jsem se aspoň já koukala z okna, abych viděla aspoň něco z Walesu.

Za hodinu jsme dorazili do malého městečka, kde se nacházel hrad Beaumaris. Taxikář nám dal patnáct minut, abychom si ho prohlédli. Jelikož se za vstup muselo platit, rozhodli jsme s Amirem, že dovnitř nepůjdeme a hrad si vyfotíme z cesty. Stejně bychom nic víc a zajímavějšího uvnitř neviděli. Jeho rodiče byli ale značně rozladěni, že jsme nešli dovnitř a taťka se začal s Amirem hádat.

Odpojili jsme se od nich a šli se raději podívat na pobřeží, kde se nám naskytl nádherný výhled na moře a na přilehlé pohoří. Udělali jsme si pár fotek a vrátili se zpět. Po cestě jsme ještě navštívili nejvyšší horu Snowdon, ale usoudili jsme s Amirem, že se nám irské "hory" líbí víc. Ty ve Walesu jsou sice vyšší, ale kamenité.

Odtamtud jsme pokračovali už zpátky do Holly Head ve tři hodiny. Zaplatili jsme taxikáři za dvě hodiny cesty, i když nám cesta trvala něco málo přes dva a půl hodiny. Začali jsme opět řešit, co budou jíst na večeři, že bude možná už vše zavřené, když přijedeme a mamka si taky stěžovala, že si chce ještě koupit kabát.

Tak jsem našla řešení aspoň pro první záležitost. Navrhla jsem, že můžeme jídlo nakoupit tady, což mi přišlo dosti logické. Koupili jsme si i nanuk a snědli ho u jedné kavárny. Amir začal s taťkou řešit izraelskou kuchyni, že kebab pochází z Rumunska, tak mu řekl, že Izraelci sice převzali spoustu jídel od ostatních a udělali ho lepší, takže nejlepší kebab, falafel nebo humus stejně najde jen v Izreali.

Ještě trochu jsme se prošli do Holly Head, protože jsme měli čas a pak jsme nechali jeho rodiče čekat už v přístavišti a my jsme se šli projít, abychom si od nich odpočinuli. Amir byl totálně psychicky i fyzicky za ty dny strávené s nimi vyčerpaný. Říkal, že se o ně musí stále starat a že je sice moc rád, že přijeli, ale že by potřeboval další dovolenou. Taky mi říkal, že začíná pochybovat, zda se má vrátit zpátky do Izraele nebo ne, ale že se tam musí zajet aspoň na dva týdny podívat a uvidí sám, zda to má smysl tam zůstávat či ne. Vylezli jsme na nějaký kopec, trochu jsme se porozhlédli a vrátili se zpátky.

Kolem páté jsme se nalodili na trajekt a dvě hodiny putovali zpátky do Dublinu. Po cestě se zase bavili, ale mě do toho moc nezapojovali. V sedm jsme dorazili do Dublinu. Ještě že si Amir vzal s sebou pas, jelikož ho po něm při kontrole požadovali. Z přístaviště se šlo dostat jen taxíkem a ten v okolí nebyl, tak jsme si ho museli přivolat. Naštěstí se za deset minut objevil jeden volný, tak jsme nastoupili a jeli z Amirovému bytu.

Všichni jsme byli unaveni a my dva s Amirem ještě zcela vyčerpáni. Rodiče do mě stále hučeli, že musím ochutnat polévku, kterou včera uvařil Amirův táta. Amir sice chtěl, abych jim uvařila miso polévku, ale rezignovala jsem a nechala si nandat vyhlášenou polévku taťky. Věřím, že umí vařit dobře, ale polévky byla pálivá a zcela bez chuti. Dojedla jsem ji a pak jsme si dali ještě s Amirem čaj, abychom si trochu spravili chuť. Raději se s nimi rozloučila a šla na hostel.

Amir mě doprovodil až k bráně, aby mi otevřel. Musela jsem se ještě ale vrátit zpět, protože jsem zjistila, že jsem zapomněla v kabelce jeho pas. Po cestě jsme potkali Amirova spolubydlícího Shaye s jeho přítelem, tak jsme se začali smát, jak asi jeho rodiče na to budou reagovat. Na hostel jsem se dostala kolem desáté večer, totálně vyčerpaná.


Více zde a zde.

Poslední dny v Dublinu

10. června 2013 v 10:07 | tmobilek89 |  Ostatní
Poslední týden jsem už nebydlela na hostelu, ale přestěhovala jsem se do Amirového bytu. Byl to nejteplejší týden, který jsem tam zažila a podle ostatních to bylo nejvíce slunečných a tak teplých dnů v řadě v Irsku. Teplota byla kolem 20°C a celý den svítilo ostré sluníčko.

Ráno jsem většinou vstávala s Amirem, abych mu odemkla hlavní bránu, která se nepochopitelných důvodů musela otevírat i zevnitř a jelikož jsme měli jen jedny klíče, takže jsem musela vstávat společně s ním v šest hodin ráno. Toho jsem ale vždycky využila a šla se ráno proběhnout na hodinu do Phoenix Parku. Pak jsem si užívala poslední týden v Dublinu.

Jedno odpoledne jsem strávila i v St. Stephans parku, kde jsem potkala spoustu lidí. Byla tam opravdu hlava na hlavě a to včetně hojného množství lidí z práce, kteří si tam odskočili na oběd s kolegy z práce. Já jsem se usadila u jezírka a četla si. Jen jsem nepočítala s tím, že po celém půl roku v Dublinu, kde sluníčko vykouklo jen sporadicky, má kůže není na sluneční paprsky dostatečně připravena, takže jsem se hezky spálila. Jak jsem mohla vidět, nebyla jsem v tom ani zdaleka sama.

V sobotu dopoledne jsme šli s Amirem nakupovat nějaké věci do Pennys, které potřeboval a odpoledne jsem se domluvila s Martinem (Dánem), který se mnou od ledna bydlel na hostelu, že bych se s ním ráda rozloučila.

Ve dvě jsme se sešli u hostelu a šli jsme se projít Dublinem, přes Temple Bar a Dame Street až na Grafton Street, kde jsem ho pozvala na italskou zmrzlinu. Navrhl mi, že bychom mohli zajít do St. Stephans parku, kde byla opět spousta lidí. Povídal mi o španělské dívce, se kterou se seznámil na hostelu a ona mu nechala krásný balíček s drobnostmi a fotkami. Také mi říkal, že i v Dánsku občas zajdou k moři si zaplavat, ale že v roce jsou takové dny sotva tři a to se zas k moři vydá celé Dánsko. Sedli jsme si na lavičku do stínu a povídali si. Pak jsme šli zpátky na hostel. Martin si koupil po cestě ještě pizzu.

Jelikož jsem byla s Honzou z hostelu (který tam pracuje, 40) domluvená na grilovačku večer, zavolal mi, abychom si ujasnili detaily. Říkal, že mi pošle adresu, ale že můžu přijít kdykoliv, ale ne ve tři ráno, že to už bude asi spát.

Došli jsme s Martinem až k hostelu, kde jsme se rozloučili. Říkal, že by chtěl v Dublinu zůstat ještě do příštího léta a pak pocestovat po Evropě, když poznat spoustu lidí různé národnosti v hostelu, že by mohl přijet do Brna a pak bychom mohli jet za Ivanem do Chorvatska.

U Amira doma jsem se osprchovala, převlékla a kolem osmé vyrazila za Honzou. Napsal mi adresu, tak jsem doufala, že dům bez problému najdu. Nakonec z 25minutové cesty byla téměř hodinová, protože jsem špatně odbočila, dostala se na trasu Luasu a když jsem se někoho zeptala na cestu, tak buď nevěděl, nebo mě posílali jiným směrem. Nakonec jsem se rozhodla zavolat Honzovi, který mi udal směr a řekl, že mi přijde naproti. Jen se jaksi nejprve vydal taky špatným směrem, takže jsme se potkali těsně u jeho domu.

Provedl mě domem, kde bydlí společně 7 lidí, Češi a Slováci a představil mě jako Martinu. Tak jsem ho lehcenapomenula, že jsem teda Lenka, ale že to nevadí. Tak se tak na mě podíval, jestli si dělám srandu nebo ne, že říkal i Petrovi (další Čech pracující na hostelu), že dneska na grilovačku přijde Martina a on mu to odkýval. Omlouval se mě, že má na jména opravdu paměť a že se stala chyba, která se stává jednou za 50let. Tak si pak ze mě dělali celý večer srandu. Popovídala jsem si s dalším starším Slovákem mezitím, co ostatní chystali jídlo.

Nejprve jsme pojedli - grilované kuřecí maso, pečivo a zeleninový salát, a pak Honza navrhl, že bychom mohli zahrát Aktivity. Nakonec jsme hráli já s Honzou, starší Slovák se slovenskou slečnou a její přítel s "Žirafou", což je imaginární osoba, která se zastupována postupně dalšími hráči, jelikož nás byl lichý počet.

Nemohli mi uvěřit, že jsem ještě nezačala pít, a tak Honza pronesl, že se dám ještě zkazit. Přinesl Absolut vodku a smíchal mi jí s džusem. Ochutnala jsem sice i víno s kolou, ale rozhodla jsem se raději zůstat u první varianty. Pila jsem ale s mírou, i když se mě snažili opít. Taky se mi smáli, že jsem při vysvětlování výrazu, stále říkala "jsou to dva slova" místo "dvě slova", ale co mám dělat, když jsem od Třince.

Do čtvrté hodiny ráno jsme stačili zahrát asi čtyři kola hry. Dobírali si mě, že mi to opravdu dobře jde, že jde vidět, že jsem vysokoškolačka a tak. Oni však měli výhodu, že už hru několikrát hráli, takže většinu slov znali.

Seděli jsme celou dobu venku, takže jsem byla ráda, že jsem si mohla vypůjčit mikinu, po cestě domů mi byla ale dost zima. Domů jsem dorazila kolem páté. Zalehla jsem do postele a spala asi do půl deváté.

V neděli dopoledne jsme šli nakoupit něco na jídlo, abychom měli co jíst, ale taky, abychom spotřebovali drobné. Zašli jsme do Tesca a nakoupili trochu víc věcí, než jsme předpokládali. Chtěli jsme koupit jen vajíčka a nakonec nám nákup vyšel na 26 euro. 3 eura jsme zaplatili aspoň z drobných, které jsme měli.

Uvařila jsem oběd - miso polívku a zapečené brambory se špenátem a parmezánem a sbalila si věci. S Amirem jsme si chvíli povídali a já mu udělala masáž zad jako obvykle. Nebylo mi ale vůbec do smíchu, protože to byly poslední chvíle, které jsem s ním v Dublinu trávila. Koupili jsme si i oblíbenou zmrzlinu Ben & Jerry. Nachystala jsem si svačinu do letadla a v pět jsme vyrazili z bytu.

Pomohl mi s kufrem aspoň k zastávce autobusu 747, která byla poblíž. Svítilo ostré sluníčko, kdy jsme čekali asi patnáct minut na autobus. Oba jsme byli smutní, což se dalo předpokládat, protože jsme vůbec netušili, jak to bude poté, co odjedu z Dublinu. Autobus přijel, dal mi poslední pusu na rozloučenou a já jsem odjela směrem na letiště.

Za necelou hodinu jsem tam dojela. Na check-inu jsem si musela některé věci přesunout do batohu, jelikož mé zavazadlo bylo příliš těžké. Pak jsem šla rovnou před kontrolu k bráně. Povečeřela jsem sendviče s uzeným lososem a postavila se do řady. V 19:50 jsme odlétali z Dublinu. Cesta byla docela poklidná, co se týče houpání letadla, ale řvoucí dítě přímo za mnou až zas tak příjemné nebylo.

Snažila jsem se usnout, ale moc se mi nechtělo, tak jsem si raději zas četla knížku (Padesát odstínů šedi). Knížka je to nenáročná, ale čtivá, takže mi cesta nějak utekla a já se kolem půlnoci dostala do Katowic. Přiletěli jsme sice už za dvacet minut půlnoc, ale museli jsme čekat ještě na zavazadla, takže jsem se dostala z letiště až po půlnoci.

Už na mě čekal taťka, se kterým jsem si celou dobu povídala, i když musím přiznat, že jsem se stále ještě zcela nepřepnula do češtiny a taky jsem byla značně unavená z dvou téměř probděných nocí. Domů jsem dorazila kolem půl třetí.

Vybalila jsem si věci a nachystala věci na cestu do Brna. Vstala i mamka, která si se mnou chtěla povídat. Potřebovala jsem se ale sbalit a také jsem věděla, že musím ještě zjistit a vyřešit víc věcí, a tak jsem chtěla, aby se raději vyspala. Bohužel to špatně pochopila.

Dobalila jsem si tedy věci, nachystala snídani v podobě vánočky a kávy do termohrnku a osprchovala jsem se. Během pár minut jsem seběhla kopec a ve čtyři hodiny jela vlakem směrem do Brna. Po cestě jsem ještě potkala Marušku, která cestovala pro změnu do Olomouce. Řekla mi o svých plánech na prázdniny, že hodlá taky hodně cestovat a podívat se trochu po světě. V Třinci společně s Jančou ale vystoupili, že jsem cestovala už sama.


Do Brna jsem dojela kolem osmé hodiny ráno. Na nádraží mě čekal už Tui, který mi pomohl s kufrem. Koupila jsem si měsíčník a jeli jsme na byt. Tam jsem se zabydlela v pokoji po Lence. Bylo divné se vracet do Brna, když se tolik věcí změnilo..

Cliffs of Moher a Connemara národní park

7. června 2013 v 11:22 | tmobilek89 |  Cestování

Cliffs of Moher

Protože jsme již věděli, že další víkend v Dublinu strávit nechceme, naplánovali jsme si poslední delší výlet v Irsku a to na západní pobřeží, kde již většina mých přátel, podle fotek z FB, byla. Nachází se tam nejen třetí největší město Irska Galway, ale také překrásné útesy a národní park.

Jelikož se nám už nechtělo vymýšlet odkud kam jet, kolik nás to bude celkově stát, což by při cestování autobuse a vlakem stálo docela dost, rozhodli jsme se využít tour, které je v Irsku nepřeberné množství. Jelikož jsme chtěli navštívit obě místa, rozhodli jsme se pro dvoudenní tour s Heally's.

V sobotu v šest hodin ráno jsme vstali. Den předem jsem už nachystala sendviče s uzeným lososem, takže jsme jen vzali svačinu, vodu, banány a po ranní dávce turecké kávy z Izraele vyrazili směrem k O'Connell Street. Amir jako vždy ještě než jsem stačila zjistit, kterým autobusem se máme vydat, vyžadoval sendvič, protože už se nemohl dočkat. Počasí bylo hezké, takže jsem ani nepředpokládala, že by se předpověď počasí o dešti mohla vyplnit, ale bohužel tak se stalo.

Cesta do Galway trvala asi dvě a půl hodiny. Seděli jsme úplně vzadu, protože jsme se do autobusu dostali mezi posledními. Navíc jsme byli oba dva značně ospalí z brzkého vstávání, a tak jsme oba dva ulehli a spali téměř celou cestu.

Před desátou jsme tak dorazili do Galway, kde si mě si řidič se slovy "Turonova team" zavolal dopředu, tím se pak Amir dlouhou dobu ještě bavil. Řekl nám, že máme vystoupit a počkat u dveří na vyřízení papírování. Jelikož byl autobus již plný, připravili pro nás menší autobus, kde nás jelo dohromady asi deset.

Amira dost rozčilovalo, že musel poslouchat povídání řidiče, ale jelikož se jednalo o tour, tak se nebylo čemu divit. Sice jsme mu dost nerozumněli, jelikož měl silný přízvuk, ale aspoň jsem pochytila informace o cestě, takže jsem je mohla pak reprodukovat stále se vyptávajícímu Amirovi.

Počasí se zhoršilo a bylo pod mrakem. První naše zastávka byla u jeskyň (Aillwee Cave), které jsme neměli zájem navštívit a zbytečně utrácen za vstupné. Raději jsme posvačili a procházeli se po okolí. Amir mě naučil nějaká nová hebrejská slova a já zas jeho pár užitečných českých slov, například šprcka. Bohužel si z češtiny zapamatoval nejlépe jen slovo dobrá, které pak začal používat při každé méně či více vhodné příležitosti a začal tak oslovovat i mě.

Po půlhodině začalo pršet, tak jsme se schovali pod stříšku a pokračovali v povídání. Přidali jsme se k jiné skupince a pokračovali v cestě už normálním velkým autobusem. Po cestě k útesům jsme vyjeli na jeden z kopců skalnatého pohoří, kde nám řidič umožnil si udělat pár fotek. Také jsme navštívili nějaké pohřebiště, ale o to jsme vůbec zájem neměli, jelikož začalo pršet a my jsme chtěli především vidět útesy.

K nim jsme dorazili kolem jedné hodiny. Zaplatili jsme poplatek 1euro a vydali se cestou nahoru. Pršelo a nad útesy se snesla mlha, takže jsme ani nedoufali, že by se nám na útesy mohl naskytnout nějaký hezký pohled. Kolem bylo spousta turistů a dokonce jsem slyšela i jednoho Čecha. Prošli jsme se k věži a udělali pár fotek. Naštěstí se díky větru mlha rozplynula a my jsme mohli vidět útesy v celé jejich kráse. Musím říct, že to bylo asi nejkrásnější místo z celého Irska, kde jsem zatím byla.

Pokračovali jsme dál podél útesu a stále dál a dál se před námi otevíraly nové a nové části útesu. Měli jsme ale jen 1,5hod na prohlídku, takže jsme se otočili a šli zpátky. Amir vtipkoval, že je z Bratislavy v případě, že by jsme tak narazili na nějaké jeho bratrance ("cousins", myšleno Araby apod.). Tak jsem mu teda vysvětlila, že v případě že bychom ze střední Evropy narazili, tak by mu nikdo nevěřil, že z Bratislavy je, protože neumí ani správně vyslovit název Bratislava.

Prošli jsme se ještě na druhou stranu útesů, ale protože už bylo dost hodin, tak jsme se vrátili zpátky do autobusu a pokračovali v cestě do malé vesničky. Po cestě jsme se ještě jednou zastavili u pobřeží a udělali pár fotek. Výhled však nebyl až tak oslňující. Ve vesničce nám řidič zastavil kolem třetí hodiny u hospody s bufetem, kde jsem si dala aspoň jablkový šáteček a Amir polívku s domácím chlebem. Nebyly tam zrovna nejlevnější ceny. U řidiče jsem se poptala, kde budeme v Galwaye spát. Musel to ještě zjistit.

Po cestě jsme se již nikde nezastavovali, jelikož jsme měli málo času. Do Galway jsme dorazili pár minut před šestou hodinou. Pro většinu to znamenalo, že přestoupili na další autobus do Dublinu. Oznámil mi, že spíme v nějakém hostelu na B a že nás tam zas menším autobusem doveze.

Přestoupili jsme tedy do mini busu a jeli na pobřeží Galwaye, kde jsme se před týdny procházeli. Udal nám směr, název hostelu a nechal nás na pospas osudu. Bohužel jsme název zapomněli, takže jsme se vydali za mrholení do centra. Info centrum bylo bohužel zavřené, takže jsme šli zpátky. Narazili jsme na stánek s italskou zmrzlinou a i když bylo mizerné počasí a docela chladno, tak Amir navrhl, že bychom si mohli dát zmrzlinu. Koupili jsme si velký kornout společně s dvěma velkými kopečky zmrzliny (pomeranč a sušenky) a pod střechou jsme si ji hezky vychutnali, abychom si obalili nervy na další pátrání po hostelu Barnacles. Naštěstí nám paní v obchodě se suvenýry poradila a my jsme ho během chvíle našli.

Na recepci jsem vyplnila formulář, dostali jsme karty ke vchodům a potřebné informace. Po schodech jsme vyšli do druhého patra, kde se nacházel náš pokoj s šesti poschoďovkami. Na pokoji byly přímo dvě sprchy, takže jsem toho hned využila a šla se po dlouhém a únavném dnu osprchovat. Amir hned ulehl na postel a odpočíval. Pak si vyžádal masáž, tak jsem mu vyhověla. Ale jelikož jsme měli oba hlad, rozhodli jsme se vyrazit do ulic a něco dobrého najít.

V ceně hostelu byla i sleva do nedaleké restaurace. Sedli jsme si na bar a dali si hamburger s hranolkami a Guinness. Byla to docela dobrá večeře. Povídali jsme si o různých národnostech a srovnávali je, tak jako vždycky. Pomlouvali jsme povahu Skotů a Irů. Amir se divil, že když se chtěli Irové od Britů osvobodit, tak proč mají stále kohoutky zvlášť na studenou a teplou vodu a jezdí vlevo, což jsem mu dala za pravdu. Největší kámen úrazu přišel, když jsme chtěli zaplatit, jelikož číšnici si nezaznamenali naši objednávku a než si nás někdo všiml, tak to taky dlouho trvalo. Nakonec jsme zaplatili a šli zpátky na hostel, jelikož Amir byl jako vždy unavený.

Zalezli jsme do postele a spali až do půl osmé. Spalo se mi dobře.

Connemara národní park

Druhý den na nás čekal autobus na místě, kde nás předešlý den vysadil. Měli jsme ještě dostatek času, takže jsme sbalili věci a šli dolů do kuchyňky posnídat. Dali jsme si tousty s máslem a marmeládou a cappucino z automatu. Odhlásili jsme se z hostelu a vydali se projít na chvíli do Galwaye, než autobus dorazí. Mikroautobus nás dovezl zpátky na autobusové stanoviště, kde opět nastaly zmatky, jelikož neměli dostatek místa v autobusu.

Nastoupili jsme zpátky do mikrobusu a vyrazili kolem čtvrt na jedenáct z Galwaye. Nepršelo, ale zrovna slunečno nebylo. Po cestě jsme hned za Galwaye zastavili, abychom přestoupili do většího autobusu. Po cestě jsme se zastavili v nějaké vesničce u pobřeží. Udělali jsme pár fotek a docela se nudili, jelikož půlhodinová zastávka kdesi nás moc nepotěšila. Koupili jsme si chipsy, abychom aspoň trochu zahnali hlad, ale moc to nepomohla. Navíc pro mě byly moc pálivé.

Další zastávka už byla o poznání lepší. Zastavili jsme u jezera a naskytl se nám tak pohled na pohoří Connemara. Už po cestě jsme obdivovali národní park, jezera a pohoří. V půl druhé jsme konečně dorazili k hradu Kylemore Abbey. Zaplatili jsme u řidiče vstupné a vydali se na prohlídku.

Jelikož jsme už byli značně vyhládlí, nejprve jsme si zašli do bufetu na oběd. Jelikož opět ceny, jak se již dalo očekávat, nebyly zrovna nejmenší, spokojila jsem se s koprovobramborovou polévkou s chlebem. Od Amira jsem ochutnala i lososovo-špenátový quiche, ale ten nebyl vůbec dobrý, tak jsme si spravili chuť brownies. Ten byl opravdu dobrý.

Měli jsme necelou hodinu, abychom se pokochali hradem a udělali pár fotek hradu i přilehlého okolí. Hrad i jezero bylo velmi krásné. Dostali jsme se i ke kostelu a podívali jsme se dovnitř. Usoudili jsme, že na návštěvu zahrad už nemáme čas, tak jsme se kolem třetí hodiny vrátili zpátky do autobusu. Byli jsme už všichni unaveni, tak jsme cestou podřimovali.

Po cestě jsme zastavili jak u pobřeží, tak také v malé vesničce, kde i přes chladné počasí skupinka kluků plavala v místním rybníku. Do Galwaye jsme se sice dostali před šestou hodinou, ale jelikož nás všechny napsali, až na autobus o hodinu později, museli jsme si počkat. Nepomohlo ani přemlouvání řidiče, který před námi pustil jinou skupinku.

Zašli jsme tak do obchodního centra, kde většina obchodů díky tomu, že byla neděle, byla zavřená, ale aspoň tam nepršelo a bylo tam příjemně. Vrátili jsme se zpátky a konečně kolem sedmé hodiny jsme nastoupili do autobusu směr Dublin, kde jsme dojeli kolem deváté.

Více zde.

Předposlední víkend v Dublinu (Power Courts zahrady)

5. června 2013 v 16:03 | tmobilek89 |  Cestování
Měl to být můj poslední víkend v Dublinu, tak jsme si naplánovali aktivity na oba dva dny. První den jsme se vydali k Power Courts zahradám a vodopádu a další den k Kilkenny.

V sobotu jsem na hostelu posnídala, sbalila věci a v devět se stavila za Amirem, abych připravila svačinu na cestu. Dali jsme si kafe a vyrazili do centra, protože Amir potřeboval ještě skočit do banky, která otevírala až v deset. Bylo hezké počasí a ani předpověď nevypadala špatně. Koupili jsme si lístky a pár minut počkali na Tara Street zastávce na vlak do Bray. Samozřejmě, že Amir po mě hned vyžadoval, jestli si může vzít jeden ze sendvičů, protože mu vždycky strašně chutnají. Říká, že do toho musím dávat nějakou speciální přísadu, když jsou tak dobré. Po cestě jsme si jako vždy povídali a pozorovali, jak velká část lidí ve vlaku je arabského původu.

Do Bray jsme dorazili kolem půl dvanácté. Špatně nám vyšlo spojení, takže jsme museli na autobus do Enniskerry čekat téměř hodinu. Prošli jsme se kolem nádraží a pak se vydali dvoupatrovým autobusem do přes městečko Enniskerry až k bráně zahrad. Po cestě jsme poobědvali.

Měli jsme naplánováno, že se podíváme na obě místa zároveň jak do zahrad, tak i na vodopád. Zeptali jsme se paní u brány, kudy se máme vydat, ale ta nám silně nedoporučila se vydat k vodopádům pěšky, že je to kolem 8km po hlavní cestě, která je velmi úzká a jezdí tam spousta aut.

Byli jsme docela zklamáni, ale tak jsme si řekli, že se podíváme nejprve na zahrady a pak se uvidí. Amirovi se cesta k zahradám líbila. Já už jsem tam byla, takže jsem věděla, co můžu očekávat. Kolem je hezký výhled na pohoří. Fotili jsme okolní přírodu a bok po boku jsme se vydali k zahradám.

Aby člověk něco ze zahrad měl, musí zaplatit vstup. Prošli jsme tedy zámkem a dostali jsme se do zahrad. Amir moc nadšený nebyl, protože ho to moc nezajímalo. Prošli jsme si aspoň polovinu zahrad, šli jsme kolem věže a přes japonskou zahradu. Když jsme se dostali k jezeru s vodopádem, tak byl konečně spokojený, že může udělat aspoň jednu hezkou fotku. Dál ho to ale moc nezajímalo, tak jsem navrhla, že se můžeme vrátit zpátky k zámku a zkusit se zeptat na cestu k vodopádu.

Paní na recepci nám řekla, kudy se mám vydat, pokud tedy opravdu chceme a že se tam za hodinu můžeme dostat, ale že je to cesta velmi nepříjemná. Nakonec jsme ji potkali ještě venku před zámkem, protože jsme si nebyli jistí, kterým směrem se máme vydat, a tak jsme se chtěli doptat, ale ona sama nám nabídla, že nás vezme autem aspoň k bráně, aby nám zkrátila cestu. Byli jsme ji opravdu vděční. Řekla nám kudy kam, a tak jsme pokračovali v cestě.

Netrvalo to ale dlouho a sami jsme usoudili, že kolem hlavní úzké a klikaté cesty je velmi nebezpečné jít hodinu, takže jsme se rozhodli někoho stopnout. Měli jsme štěstí, že hned asi třetí auto - dodávka nám zastavila. Cestovala s ní nějaká velká rodina, která nás vzala až k bráně vodopádu. Po cestě se nás ptali, odkud jsme. Byli to typičtí Irové, takže jsme se později s Amirem smáli, jejich "that's lovely", které mají lidé z "ostrovů" velmi v oblibě. Amir už jim vymyslel vlastní pojmenování. Říká, že jsou "plastic", a to především Angličané, kteří se sice tváří velmi přátelsky, ale myslí si svoje.

U brány jsme museli zaplatit vstupné a po pár minutách chůze jsme došli k vodopádům. Bylo krásné počasí, teplo, takže tam přijela spousta lidí na piknik. Opravdu celé prostranství okolo vodopádu bylo pokryto lidmi. My jsme se vydali přímo k vodopádu, abychom si udělali pár fotek. Vodopád byl velmi vysoký a líbil se mi.

Moc dlouho jsme se tam nezdrželi, protože začalo poprchávat, a tak jsme se vydali zpátky k bráně. Usoudili jsme, že jít zpátky pěšky nemá smysl, a tak jsme si stopli další auto. Tentokrát to byla rodinka s dítětem. Paní byla z Běloruska a její manžel pocházel z JAR. Ale oba už deset let žijí v Dublinu. Říkali, že nejsou ale v Irsku šťastni, i díky počasí, takže plánují, že se během pár let odstěhují někam za sluníčkem.

Taky nám řekli, že přímo z centra Dublinu jsme se mohli dostat autobusem k zahradám, že jsme nemuseli jet tak složitě vlakem a autobusem. Navíc byli velmi ochotni a vysadili nás až na okraji Dublinu. Vyšlo nám to ale cenově stejně, jelikož jsme museli zaplatit za Luas, který nás dovezl k St. Stephans Parku.

Byli jsme oba velmi hladoví, takže jsme si zaskočili do Burger King na hamburger s hranolkami a zaskočili ještě do obchodu na nákup, protože v pondělí byl státní svátek. Bohužel po cestě domů začalo pršet, takže když jsme došli k Amirovi domů, tak jsme na chvíli počkali, až přestane pršet a teprve pak jsme šli zpátky na hostel, abych si sbalila své věci. Mohla jsem být sice na hostelu do sobotního rána, ale jelikož jsem si o týden posunula let a stejně jsem na týden hodlala zůstat u Amira na bytě, tak jsem se chtěla přestěhovat hned.

Jako obvykle nepustili Amira dovnitř hostelu, protože nejsou povolené žádné návštěvy, takže jsem se během deseti minut sbalila, zaskočila do kuchyně, sbalila i zbytek jídla a celkově tak nějak narychlo se rozloučila s hostelem. Mrzelo mě, že jsem při balení nikoho známého nepotkala, takže jsem se nemohla ani pořádně rozloučit.


Více zde a zde.

Glendalough

23. dubna 2013 v 13:31 | tmobilek89 |  Cestování
Jelikož není v Dublinu nic moc co dělat, využívám každé příležitosti, jak se dostat nějak ven. V sobotu jsem měla zkoušku z taekwonda, kde jsem získala žlutý pásek, ale neděli jsme měla celou volnou, takže jsme si s Amirem naplánovali, že se koukneme aspoň do Wicklow, což je pohoří nedaleko Dublinu, přesněji řečeno do Glendalough.

Do Glendalough vyráží každý den dvakrát denně autobus z ulice Dawson Street nedaleko O'Connell Street. Za 20euro jsme si koupili zpáteční lístky. Celou neděli mělo pršet, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme si cestu nerozmysleli, protože aspoň prvních pár hodin bylo krásné docela teplé počasí a svítilo sluníčko.

Do Glendalough jsme dojeli kolem jedné hodiny po klikatých úzkých cestách, takže jsme sice viděli krásnou krajinu kolem nás, ale byla jsem ráda, že jsem po hodinu a půl dlouhé cestě autobusem mohla konečně vystoupit na čerstvý vzduch. Bylo tam docela dost turistů, kteří tam přijeli autem. Autobus je totiž jediná veřejná doprava, jak se na toho místo dostanete, ale díky špatnému jízdnímu řádu bych doporučovala raději si najmout nebo jet tady autem, aby člověk nebyl tolik vázát.

V okolí Glendalough se nachází zajímavý hřbitov společně s kulatou věží a pokud se vydáte asi 1,5km proti proudu řeky, dostanete se kolem Lower Lake jezera k Glendalough jezeru, kde se nám naskytl pohled na celé údolí. Počasí se stále drželo, takže jsme se vydali do kopce k vodopádu. Není příliš vysoký, ale docela hezký. Pokračovali jsme lesem dál, ale po nějaké době jsme už neviděli nic zajímavého, takže jsme sešli zpátky z kopce k jezeru. Na jeho úbočí se nacházela ještě vyhlídka.

Vrátili jsme se zpátky do výchozího bodu, abychom se naobědvali a zjistili naše možnosti. Měli jsme ještě 2,5hodiny, než kolem šesté vyjížděl autobus zpátky do Dublinu, takže jsme se prošli do nedaleké restaurace, kde jsem ochutnala Banoffee Pie, což je koláč se sušenkovým základem, krémem, karamelem a banánem. Dali jsme si i Guinness. Byla to sice zvláštní kombinace, ale díky cenové výši jídelního lístku se nic jiného vybrat ani nedalo. Začalo pršet, takže jsme byli rádi, že se máme aspoň kde schovat.

Nakonec se ale zase ukázalo sluníčko, takže při čekání na zastávce jsme se mohli slunit. Do Dublinu jsme dorazili něco po sedmé hodině. Zaskočili jsme do obchodu a uvařili jsme si na večeři teplou zeleninovou polévku a těstoviny s pestem.

Více zde.

Týden s rodinkou

19. března 2013 v 20:43 | tmobilek89 |  Cestování

Úterý

Ráno jsem se vzbudila kolem sedmé hodiny, abych měla na snídani klid, než všichni vstanou. Vyřídila jsem maily, posnídala a popovídala si s Amirem, který šel zas po prodlouženém víkendu do práce. V devět jsem vyrazila k hostelu sestry a mamky. Počasí bylo docela dobré, a tak jsme si řekli, že bychom toho mohly využít a podívat se do Powerscourt zahrad nedaleko Dublinu. Zastavila jsem se ještě pro informace o tom cestě tam ve svém hostelu. Mohli jsme se tak aspoň projít čtvrtí Temple Bar. Sestra poslala na hlavní poště pár pohledů a odtamtud jsme se vydali na nádraží Connely. Koupily jsme si lístky a během deseti minut už vyjížděli ze stanice směr Bray. Cesta tam trvala asi dvacet minut. Vlak zastavoval celkem často. Městečko bylo docela hezké, ale po pár minutách, které jsme strávily hledáním informačního centra, jsme to vzdaly a zastavily se raději v nedaleké kavárně, abychom si daly kolem dvanácté lehký oběd - zeleninovou omeletu. Autobus vyjížděl směrem k zahradám z nádraží, ale až za tři čtvrtě hodiny, takže jsme si musely chvíli počkat.

Klikatými uličkami jsme se dostaly až k branám zahrad. Počasí bylo stále docela hezké, ale byla docela zima. Kochaly jsme se pohledem na nezvykle vysoké pohoří, které bylo pokryté sněhem. Kolem cesty, po které jsme šly, byly taky zbytky sněhu. Po lehkém zablouděni k hotelu jsme nakonec našly zahrady Powerscourt. Nedaleko se nacházel i golfový klub s hotelem. Zahrady byly opravdu nádherné, a i když byla velká zima, tak jsme mohly vidět rozkvetlé kytky. Prošli jsme se po zahradách a viděly věž, japonské zahrady i vodotrysky. Japonská zahrada byla asi z celého areálu nejkrásnější. V zahradách se nacházel hřbitov domácích mazlíčků nejspíše dřívějších obyvatel zámku. Bohužel počasí se velmi rychle zkazilo, takže nejprve začalo pršet a pak chumelit. Byly jsme rády, že jsme si prošly celý areál a mohly jsme se vrátit dovnitř zámku, kde jsme se ohřály a čekaly na autobus. Nacházely se tam i obchůdky, které jsme si prošly. Pak jsme vyšly směrem do centra městečka, odkud vyjížděl autobus. Byly jsme už celé promrzlé, takže nebylo moc příjemné, že autobuse měl zpoždění.

V Bray jsme se zastavili do fish&chips a vlakem jeli zpátky do Dublinu. Fish&chips byly docela dobré, i když jsme všechny ocenily aspoň nějaké jídlo po delší době bez něj. Jelikož i v Dublinu stále pršelo, rozdělily jsme se a vrátily se zpátky do hostelů. Večer jsem si skočila ještě na trénink taekwonda.

Více zde.

Středa

Ráno jsem se vzbudila a po snídani s Amirem zase vyrazila na devátou k hostelu mamky a Lucky. Dneska byla na programu prohlídka Dublinu. Počasí nám vyšlo hezké celý den. Po ránu bylo spíše zataženo, ale odpoledne se dokonce ukázalo i sluníčko. Donesla jsem jim z mého hostelu aspoň na ochutnání sušenky, které mívám na snídani.

Nejprve jsme si šly prohlédnout Trinity College, tedy aspoň z vnějšku. Podívaly jsme se do nádvoří a na jejich hřiště. Univerzita se mi líbila rozhodně víc než DIT. Dále jsme pokračovaly do Národní knihovny, kde jsme si daly do skříňky věci a podívaly jsme se do čítárny, kde se nacházelo plno starých knih a také nějaká výstava, kterou jsem si aspoň zběžně prošly.

Velmi se nám líbilo v St. Stephan's Parku, kde jsme viděly jezero s labutěmi, hezký můstkem a prošly jsme se. Dokonce jsme se na chvíli zastavily i na dětském hřišti, abychom prozkoumaly, jak se liší od těch českých. Park byl hezky upravený a celkem rozsáhlý na to, že se nachází uprostřed města.

Nedaleko parku se nachází i dvě budovy mé univerzity (na Kevin Street), a tak jsem jim ukázala aspoň část budov a to Snackery a knihovnu na Kevin Street a vstupní halu budovy na Aungier Street. Na chvíli jsme se zastavili i v parku sv. Patrika a podívaly jsme se dovnitř katedrály, kde bylo nezvykle teplo, jelikož byl vytápěn. Bylo tam docela dost turistů, ale není se čemu divit, když katedrála je opravdu hezká.

Na oběd jsme se zastavily v restauraci nedaleko mého hostelu O'Shea's Hotel. Uvnitř nebylo moc lidí, hrála tam irská hudba a mohly jsme tam ochutnat irskou kuchyni - irish stew za příjemnou cenu. Irish stew mi připomínalo spíše zahuštěnou polévku s velkými kusy brambor a zeleniny, takže mě moc nenadchla. Ale jako teplý oběd to bylo dobré.

Poté jsme se vydali na letmou obhlídku Christ Church a Dublin Castle, kde jsme se dostaly i do příjemné zahrady, kde jsme si sedly na lavičku a spřádaly plány. Domluvily jsme se, že je nechám jít nakupovat a já se vrátím zpátky do hostelu. Ještě před tím jsem je nechala nakouknout dovnitř mého hostelu, aby měly představu, kde celé měsíce bydlím.

Odpoledne jsem si šla tedy nakoupit potraviny a udělala Amirovi jeho oblíbený hummus s žampiony, o kterém už nějakou dobu zase básní. Když večer přišel z práce chvíli po sedmé, tak byl mile překvapen, že jsem to myslela vážně, když jsem říkala, že ho udělám. Takže jsme si dali na večeři můj hummus a jeho pizzu a vyrazili jsme do ulic Dublinu, aby sestra mohla po dlouhé době zas ochutnat Guinness.

Setkali jsme se u mostu HaPenny. Seznámila jsem je a vydali jsme se do Temple Baru. Nakonec jsme strávili velmi příjemný večer. Sedli jsme si ke stolku a povídali si. Lucka s Amirem si dali Guinness (5.5) a všichni jsme aspoň lehce poslouchali irské písničky. Dokonce i mamka s Amirem si mohli popovídat, protože jsem jim vzájemně překládala. Po asi hodině jsme se zvedli a vrátili se zpátky do svých hostelů.

Více zde a zde.

Čtvrtek

Na dnešní dopoledne si mamka s Luckou naplánovaly nákupy, tak jsem je v klidu nechala a raději se balila na cestu. Po obědě jsme se kolem jedné potkaly u jejich hostelu a za deštivého a větrného počasí jsme se vydali na vlak (Tara Station). Tam jsme musely ještě půl hodiny počkat, než přijel náš vlak. Během asi dvaceti minut jsme dojely do Howth. Howth je malé městečko na pobřeží. Nachází se tam přístav s množstvím lodí a plachetnic. Bohužel nám už ale nevyšlo počasí. Foukal tak silný vítr, který jsem snad ještě nezažila. Jednu výhodu to však mělo, díky tomu jsme mohly vidět obrovské vlny, které se rozbíjely o pobřeží. Prošly jsme se až k majáku a prohlédly si okolí. Vítr byl ale tak silný, že jsme raději zalezly do kavárny nedaleko nádraží, daly si kávu a čaj a jely zpátky do Dublinu. V Dublinu kromě větru navíc pršelo, tak se není čemu divit, že se mi v ruce téměř rozpadl deštník. Něco málo jsme nakoupily a šly do svých hostelů, hezky do tepla.

Více zde.