Březen 2013

Týden s rodinkou

19. března 2013 v 20:43 | tmobilek89 |  Cestování

Úterý

Ráno jsem se vzbudila kolem sedmé hodiny, abych měla na snídani klid, než všichni vstanou. Vyřídila jsem maily, posnídala a popovídala si s Amirem, který šel zas po prodlouženém víkendu do práce. V devět jsem vyrazila k hostelu sestry a mamky. Počasí bylo docela dobré, a tak jsme si řekli, že bychom toho mohly využít a podívat se do Powerscourt zahrad nedaleko Dublinu. Zastavila jsem se ještě pro informace o tom cestě tam ve svém hostelu. Mohli jsme se tak aspoň projít čtvrtí Temple Bar. Sestra poslala na hlavní poště pár pohledů a odtamtud jsme se vydali na nádraží Connely. Koupily jsme si lístky a během deseti minut už vyjížděli ze stanice směr Bray. Cesta tam trvala asi dvacet minut. Vlak zastavoval celkem často. Městečko bylo docela hezké, ale po pár minutách, které jsme strávily hledáním informačního centra, jsme to vzdaly a zastavily se raději v nedaleké kavárně, abychom si daly kolem dvanácté lehký oběd - zeleninovou omeletu. Autobus vyjížděl směrem k zahradám z nádraží, ale až za tři čtvrtě hodiny, takže jsme si musely chvíli počkat.

Klikatými uličkami jsme se dostaly až k branám zahrad. Počasí bylo stále docela hezké, ale byla docela zima. Kochaly jsme se pohledem na nezvykle vysoké pohoří, které bylo pokryté sněhem. Kolem cesty, po které jsme šly, byly taky zbytky sněhu. Po lehkém zablouděni k hotelu jsme nakonec našly zahrady Powerscourt. Nedaleko se nacházel i golfový klub s hotelem. Zahrady byly opravdu nádherné, a i když byla velká zima, tak jsme mohly vidět rozkvetlé kytky. Prošli jsme se po zahradách a viděly věž, japonské zahrady i vodotrysky. Japonská zahrada byla asi z celého areálu nejkrásnější. V zahradách se nacházel hřbitov domácích mazlíčků nejspíše dřívějších obyvatel zámku. Bohužel počasí se velmi rychle zkazilo, takže nejprve začalo pršet a pak chumelit. Byly jsme rády, že jsme si prošly celý areál a mohly jsme se vrátit dovnitř zámku, kde jsme se ohřály a čekaly na autobus. Nacházely se tam i obchůdky, které jsme si prošly. Pak jsme vyšly směrem do centra městečka, odkud vyjížděl autobus. Byly jsme už celé promrzlé, takže nebylo moc příjemné, že autobuse měl zpoždění.

V Bray jsme se zastavili do fish&chips a vlakem jeli zpátky do Dublinu. Fish&chips byly docela dobré, i když jsme všechny ocenily aspoň nějaké jídlo po delší době bez něj. Jelikož i v Dublinu stále pršelo, rozdělily jsme se a vrátily se zpátky do hostelů. Večer jsem si skočila ještě na trénink taekwonda.

Více zde.

Středa

Ráno jsem se vzbudila a po snídani s Amirem zase vyrazila na devátou k hostelu mamky a Lucky. Dneska byla na programu prohlídka Dublinu. Počasí nám vyšlo hezké celý den. Po ránu bylo spíše zataženo, ale odpoledne se dokonce ukázalo i sluníčko. Donesla jsem jim z mého hostelu aspoň na ochutnání sušenky, které mívám na snídani.

Nejprve jsme si šly prohlédnout Trinity College, tedy aspoň z vnějšku. Podívaly jsme se do nádvoří a na jejich hřiště. Univerzita se mi líbila rozhodně víc než DIT. Dále jsme pokračovaly do Národní knihovny, kde jsme si daly do skříňky věci a podívaly jsme se do čítárny, kde se nacházelo plno starých knih a také nějaká výstava, kterou jsem si aspoň zběžně prošly.

Velmi se nám líbilo v St. Stephan's Parku, kde jsme viděly jezero s labutěmi, hezký můstkem a prošly jsme se. Dokonce jsme se na chvíli zastavily i na dětském hřišti, abychom prozkoumaly, jak se liší od těch českých. Park byl hezky upravený a celkem rozsáhlý na to, že se nachází uprostřed města.

Nedaleko parku se nachází i dvě budovy mé univerzity (na Kevin Street), a tak jsem jim ukázala aspoň část budov a to Snackery a knihovnu na Kevin Street a vstupní halu budovy na Aungier Street. Na chvíli jsme se zastavili i v parku sv. Patrika a podívaly jsme se dovnitř katedrály, kde bylo nezvykle teplo, jelikož byl vytápěn. Bylo tam docela dost turistů, ale není se čemu divit, když katedrála je opravdu hezká.

Na oběd jsme se zastavily v restauraci nedaleko mého hostelu O'Shea's Hotel. Uvnitř nebylo moc lidí, hrála tam irská hudba a mohly jsme tam ochutnat irskou kuchyni - irish stew za příjemnou cenu. Irish stew mi připomínalo spíše zahuštěnou polévku s velkými kusy brambor a zeleniny, takže mě moc nenadchla. Ale jako teplý oběd to bylo dobré.

Poté jsme se vydali na letmou obhlídku Christ Church a Dublin Castle, kde jsme se dostaly i do příjemné zahrady, kde jsme si sedly na lavičku a spřádaly plány. Domluvily jsme se, že je nechám jít nakupovat a já se vrátím zpátky do hostelu. Ještě před tím jsem je nechala nakouknout dovnitř mého hostelu, aby měly představu, kde celé měsíce bydlím.

Odpoledne jsem si šla tedy nakoupit potraviny a udělala Amirovi jeho oblíbený hummus s žampiony, o kterém už nějakou dobu zase básní. Když večer přišel z práce chvíli po sedmé, tak byl mile překvapen, že jsem to myslela vážně, když jsem říkala, že ho udělám. Takže jsme si dali na večeři můj hummus a jeho pizzu a vyrazili jsme do ulic Dublinu, aby sestra mohla po dlouhé době zas ochutnat Guinness.

Setkali jsme se u mostu HaPenny. Seznámila jsem je a vydali jsme se do Temple Baru. Nakonec jsme strávili velmi příjemný večer. Sedli jsme si ke stolku a povídali si. Lucka s Amirem si dali Guinness (5.5) a všichni jsme aspoň lehce poslouchali irské písničky. Dokonce i mamka s Amirem si mohli popovídat, protože jsem jim vzájemně překládala. Po asi hodině jsme se zvedli a vrátili se zpátky do svých hostelů.

Více zde a zde.

Čtvrtek

Na dnešní dopoledne si mamka s Luckou naplánovaly nákupy, tak jsem je v klidu nechala a raději se balila na cestu. Po obědě jsme se kolem jedné potkaly u jejich hostelu a za deštivého a větrného počasí jsme se vydali na vlak (Tara Station). Tam jsme musely ještě půl hodiny počkat, než přijel náš vlak. Během asi dvaceti minut jsme dojely do Howth. Howth je malé městečko na pobřeží. Nachází se tam přístav s množstvím lodí a plachetnic. Bohužel nám už ale nevyšlo počasí. Foukal tak silný vítr, který jsem snad ještě nezažila. Jednu výhodu to však mělo, díky tomu jsme mohly vidět obrovské vlny, které se rozbíjely o pobřeží. Prošly jsme se až k majáku a prohlédly si okolí. Vítr byl ale tak silný, že jsme raději zalezly do kavárny nedaleko nádraží, daly si kávu a čaj a jely zpátky do Dublinu. V Dublinu kromě větru navíc pršelo, tak se není čemu divit, že se mi v ruce téměř rozpadl deštník. Něco málo jsme nakoupily a šly do svých hostelů, hezky do tepla.

Více zde.

Víkend sv. Patrika v Galway

19. března 2013 v 20:41 | tmobilek89 |  Cestování

Pátek

Během víkendu sv. Patrika byl hostel, ve kterém jsem bydlela plně obsazený. Naštěstí jako dlouhodobě ubytovaná jsem místo měla. Amir však tolik štěstí neměl. Byl v hostelu teprve třetí týden, takže si musel sehnat ubytování někde jinde. V celém Dublinu však bylo na tento víkend obsazeno, a tak dostal nápad, že by toho mohl využít a jet se podívat někam jinam. Nabídl mi, jestli nechci jít s ním, že by jinak řekl Ivanovi. Jelikož představa narvaného hostelu a Dublinu plného lidí pro mě příliš lákavá nebyla, rozhodla jsem se jet s ním. Rozhodli jsme se navštívit Galway, kde jsem před dvěma týdny byla. Jistě by se našli v Irsku i lepší místa, ale chtěli jsme prozkoumat trochu západní pobřeží Irska. Zarezervovali jsme si hostel, sehnali lístky a v pátek před svátkem sv. Patrika jsme vyrazili za podmračeného počasí směrem Galway.

Amir končil v práci v šest, takže jsme se domluvili, že se sejdeme na autobusovém nádraží Busáres v sedm. Na autobus jsme čekali asi jen deset minut. Byl to dvoupatrový autobus bez WC, takže vydržet 3,5hod nebylo zrovna nejpříjemnější, ale dalo se to. Cesta díky povídání rychle utekla. Oba jsme byli značně unaveni, tak jsme po cestě i podřimovali a sledovali bedlivě čas, protože na recepci hostelu byli jen do 23hod. Do Galway jsme dorazili sice se zpožděním, ale díky tomu, že jsem centrum Galwaye dobře znala a hostel byl nedaleko Kinley hostelu, kde kluci před dvěma týdny bydleli, tak jsme se dostali do hostelu Celtic ještě před 2hod. Venku byla ale neskutečná zima. Hostel byl velmi malý. Měl obývací pokoj s TV, společnou kuchyňku a asi tři ložnice. V jedné s pěti dvouposchoďovkami jsme se ubytovali. Amir měl hlad, protože nevečeřel, tak jsme vyrazili ještě do centra sehnat aspoň nějaké rychlé občerstvení s bagetami. Vrátili jsme se do hostelu, a protože bylo už velmi pozdě, tak jsem se rychle okoupala ve velmi maličké sprše a šli jsme spát. V celém hostelu byla zima, protože šetřili s topením a postele byly francouzské, což znamená takové kovové s pružinami a velmi vrzaly. Také v celém hostelu nebylo místo pro věci, takže jsme si je museli vždy brát s sebou.

Sobota

Ráno jsem se vzbudila kolem osmé. Od osmi byla snídaně, takže jsem se vstala a šla na snídani. Jako obvykle hostel nabízel toasty, marmelády, obvykle pití a cereálie. Z jídelny byl aspoň hezký výhled na přístaviště, jinak jsme z pokoje viděli jen zeď protější budovy a ani kolem hostelu nic zajímavého nebylo. Po snídani jsem využila wifi a čekala na Amira. Ten v kolem 10hod vstal, posnídal, a tak jsme mohli využít hezkého i když trochu chladného počasí a vyrazit na obhlídku Galway.

Galway je docela malé městečko, takže se dá během jednoho dne velmi lehce projít. Vydali jsme se k přístavišti a pak směrem podél řeky. Krajina kolem byla opravdu hezká. Amir říkal, že mu to připomíná Nový Zéland, mě teda spíše ČR, když jsme procházeli kolem řeky. Po dlouhé době jsem taky mohla vidět moře. Městečko je velmi útulné a protknuté řekami. Nachází se tam pár kostelíků a katedrála, u které jsme se na chvíli zastavili a povídali si na lavičce a vyhřívali jsme se na sluníčku, protože moc teplo nebylo.

Navrhla jsem, abychom se vrátili zpátky do hostelu, abychom se trochu ohřáli. Cestou jsme se zastavili do Burger Kingu na hamburger a hranolky. Jak tak sleduju, tak se mé stravovací návyky v Irsku dost změnili, ale jak říkám, proč taky neochutnat něco jiného, než na co jsem zvyklá. Odpoledne jsme strávili na hostelu a odpočívali jsme u sledování izraelského seriálu Pini.

Na večeři jsme si skočili do nedalekého Sparu aspoň pro pizzu. Pak jsme se na nějakou dobu zakecali s recepční. Byla z nějaké části také Židovka jako Amir, tak se dali do řeči a povídali jsme si asi hodinu. Kolem 22hod jsme se oblékli a vydali se do centra objevovat noční život Galway. Našli jsme po chvíli hledání malou hospůdku, kde u stolu hráli tři lidé na kytaru a zpívali irské písničky. Amir si dal Giness, protože podle jeho slov mu koluje snad už v krvi a je prý napůl Ir, protože považuje Guinness za nejlepší pivo, a napůl Izraelec, protože by mohl jíst hummus od rána do večera. Než jsme se vydali do další hospody, tak jsme si chvíli sedli ven na schody a povídali jsme si a pozorovali noční život Galway. Musím říct, že v Galway to není až tak bouřlivé jako v Dublinu. Nakonec jsme se zastavili ještě v jedné hospodě přímo na náměstí, kde hrála už normální taneční hudba. Amir si objednal Guinness a já kolu. Nebyl z toho zrovna dvakrát nadšený. Chvíli jsme seděli a pozorovali okolí. Pak mi nabídl, ať se napiju jeho piva místo koly. Nejprve jsem nechtěla, ale pak jsem si řekla, že to stejně zkusit sama chci, tak proč ne. Pak jsem se ještě napila několikrát. Vypadalo to, že Amir je už spokojenější, že nepije sám, ale že to pro něj zas tolik neznamená jako pro mě, která jako abstinenta začala pít. Byli jsme tam asi do jedné a pak šli zpátky v mrazivé noci do hostelu.

Neděle

Ráno jsme vstávali později, protože jsme oba dospávali předešlý den, kdy jsme šli spát pozdě. Dala jsem si sprchu a posnídala. Byl svátek sv. Patrika, takže jsme vyrazli do města, kde bylo už docela živo. Myslela jsem si, že potkám více lidí v zeleném, ale připadalo mi, že tolik lidí v zeleném není. Zato lidí bylo v celém městě tolik, že bylo někdy problém projít davem. Jako správní Irové jsme se hned dopoledne zastavili v hospodě, kde jsem se nechala od Amira pozvat na Guiness, moje první celé pivo v životě. Popíjeli jsme, poslouchali U2 a jiné irské zpěváky a skupiny a povídali jsme si jako obvykle. Potkali jsme tam i maminku s dvěma dětmi, které si daly aspoň horkou čokoládu. V celém městě byly otevřené jen cukrárny, restaurace a hlavně hospody, a také obchody se suvenýry. Zaskočili jsme si na bagetu do obchodu a vydali se přes centru zpátky na hostel. Celý den pršelo, takže ani v ulicích odpoledne moc lidí nebylo a většina se schovala v nějaké hospodě. My jsme si skočili do obchodu pro lososa a rýži, kterou jsme si pak připravili v kuchyňce na večeři. Zalezli do obývacího pokoje a sledovali film a poslouchali izrelské písničky. Šli jsme spát kolem jedenácté.

Pondělí

Ráno jsem vstala, posnídala a připravila sendviče na cestu. Kolem půl dvanácté jsme měli vyjet z Galway, ale jelikož Amir vyhodil lístek z autobusu, museli jsme v Galway strávit o dvě hodiny déle. Poprvé mu řidič nechtěl uznat mail, který mu ukázal jen v mobilu, že ho potřebuje mít vytisknutý a podruhé zas řidič namítl, že potřebuje mít k tomu mailu aspoň nějaké potvrzení od revizora, takže jsme museli jít do kanceláře pro razítka. Nakonec jsme za deštivého počasí v půl druhé vyjeli z Galway. Cesta už utekla rychle, protože jsme jeli přes den a mohli jsme sledovat krajinu okolo. V půl páté jsme dojeli na letiště v Dublinu, takže jsem se od Amira odpojila, protože jsem musela vyzvednout sestru a mamku, které přiletěly.

Na letiště jsme se během deseti minut potkaly a vyjeli autobusem (747) do centra. Cesta trvala asi dvacet minut, během kterých jsme si povídali, co nového se za tu dobu, co jsme spolu nebyli, stalo. Byly ubytované v hostelu Abbey, nedaleko O'Connell Street, takže jsme se nejprve vydali do obchodu a pak se ubytovaly. Pokoj byl velmi útulný a záviděla jsem jim ho, oproti tomu kde bydlím teď já. Chtěla jsem jim ukázat i ten můj, ale během víkendu sv. Patrika nebyla povolena žádná návštěva, tak jsme se vydali zpátky do jejich hostelu, kde jsme povečeřeli a já se vrátila zpátky domů. Popovídala jsem si s Amirem. Jelikož neměl co jíst, tak jsem mu dala pečivo, které mi sestra přivezla z ČR. Strašně mu chutnalo a říkal, že mu připomíná to z Izraele, tak jsem mu slíbila, že mu přivezu až se budu vracet z velikonočních prázdnin. Na chvíli se za námi zastavil i Martin, který sháněl svou kamarádku, na kterou neměl celý týden čas, a následující den odjížděla, tak byl zklamaný, že ji takhle prošvihl. Kolem jedenácté jsem zalezla do pokoje a šla spát.

Více zde.

Předměty

13. března 2013 v 15:27 | tmobilek89 |  DIT

Databases 1

V poslední době se toho zajímavého dělo spíše jen co se týká taekwonda. Ale i ve škole se něco začalo dít. Každý druhý týden jsme psali ten z databází, na které jsem se připravovala až ráno ve škole před cviky, takže obtížnost moc vysoká nebyla. V rámci databází jsme dostali týmový projekt (20% známky), na který jsem byla přiřazena k dvěma irským studentům. Cílem projektu bylo vytvořit ER a Use Case diagram, naprogramovat databázi a přidat několik příkazů pro práci s ní. Nakonec jsme museli vytvořit krátkou prezentaci a předvést ji ve cvikách a předvést své individuální příkazy pro práci s databází jako je select, update apod. Měli jsme na to něco málo přes měsíc a nebyl v tom žádný větší problém. Základy jsme dostali na cvikách.

Zkouška se pak konala 14.5. a trvala dvě hodiny. Nebyla složitá, jen na to bylo tak akorát času, takže se člověk nesměl moc zdržovat. Na zkoušce bylo za úkol nakreslit ER diagram společně s PK a CK a dále několik otázek čistě na zápis příkazů pro úpravu či vytvoření tabulek databáze.

Celkově jsem dostala z předmětu: 80%.

Internet Apps & Web Development

V tomto předmětu jsme každý týden měli cvičení, na které bylo vhodné chodit, jelikož jsme za ně celkově mohli získat 10% celkové známky. Psali jsme větší test, u kterého jsme měli vytvořit opravdu jednoduchou webovou stránku podle vzoru. Test tvořil 40% známky a měli jsme na něj hodinu a půl na cvikách. Poslední část známky (50%) tvořit projekt. Na základě databáze, které jsme si v předmětu Databases 1 vytvořili, jsme vytvořili webovou stránku o minimálně pěti stránkách, která měla s touto databází pracovat. Vytvořila jsem tedy webovou stránku obchodu s mobilními telefony.

Celkově jsem dostala z předmětu: 83%.

English for Academic Purposes

Dalším předmětem, ve kterém jsme dostali něco na vypracování, byla angličtina. Protože týden před Velikonočními prázdninami byl den po svátku sv. Patrika volno, poslední angličtinu jsme měli týden před tím. Dostali jsme za úkol napsat 200-250 slov dlouhé práce, a to dopis kamarádovi, jak jsme prožili svátek sv. Patrika a druhá byla recenze filmu v angličtině. Na vypracování jsme měli také měsíc.

Zkouška se konala poslední hodinu semestru. Nejprve jsme psali hodinu test, který se skládal z odpovědí na jednoduché otázky ohledně článku, což stačilo vypsat z něj, gramatického/významového testu s jednou správnou odpovědí a závěrečnou kratší esejí na téma co mi Erasmus dal a vzal. Druhou částí byla asi deseti až patnácti minutový rozhovor s vybraným partnerem o článku, který jsme si předem vybrali. Vyjádřili jsme každá svůj nároz a pak se nás učitelka ještě ptala na nějaké doplňující otázky.

Celkově jsem dostala z předmětu: 68%.

Irish Cultural Studies

V Irské kultuře jsme měli jako první práci esej o nápisu na budově/soše v Dublinu, která měla mít kolem 800 slov. Dalším úkolem bylo napsat esej o irských Travelers, což je skupinka lidí jako v České Republice Rómové. Za úkol bylo udělat anketu mezi irskými studenty a zeptat se jich na názor na ně, připojit vlastní názor a vypracovat esej. Vyřešila jsem to tak, že jsem si vytvořila dotazník, který jsem pomocí mailu rozeslala svým irským spolužákům a výsledky pak zpracovala. Poslední tématem byla klíčová událost v irských dějinách. Vybrala jsem si Easter Rising a napsala 800slovní esej o této události.

Celkově jsem dostala z předmětu: 68%.

Galway Open

10. března 2013 v 12:17 | tmobilek89 |  Taekwondo
Neuběhly ani dva týdny a už jsme se museli opět připravovat na další taekwondo turnaj, a to Galway Open, která se konala, jak už název napovídá v Galway, což je jedno město na západním pobřeží Irska. Již z minulého turnaje jsme byli všichni natěšeni a hladoví po úspěchu. Jen většina lidí na tréninky moc v poslední době nechodila, aby si asi na chvíli odpočinula a nakonec kvůli práci či jiným povinnostem s námi nejel ani Glen ani Ushein.

Turnaj se konal jako vždy v sobotu a jelikož bylo vážení až od jedenácti hodin, mohli jsme vyjet až v sobotu ráno. Sam a Ali tam byli ale už v pátek, protože to k nádraží mají kus cesty. Trenér se Sahandem jeli autem a museli vzít i Zoey, která nestihla ranní vlak, takže jsem nakonec jela vlakem sama.

Přes noc jsem toho moc nenaspala, možná to bylo nervozitou, možná také holkami, které opět dorazily na pokoj v pozdních nočních hodinách, navíc jsem vstávala už v šest ráno, abych se přichystala, ale ranní kafe mě aspoň trochu probudilo a zbytek jsem dospala po cestě do Galway, která trvala 2,5hod.

Do Galway jsem dorazila za docela příjemného počasí kolem desáté a potkala na nádraží i Brandana, kterého jsem na tréninku viděla snad dvakrát, ale studuje stejný obor na DITu jako já, tak jsme si měli aspoň o čem povídat.

S Alim jsem si o Zoey psala už ve vlaku, tak jsme se domluvili, že pro mě přijdou k nádraží, protože jejich hostel byl nedaleko. Všichni jsme se sešli před hostelem a společně s trenénem vyrazili taxikem k sportovní hale, která byla sice malinká, tak akorát pro "zápasová pole", ale nebylo nás nakonec tolik, kolik v minulých letech, takže prostoru bylo dostatek.

Převlékli jsme se do duboků a zvážili jsme se. S mým překvapením jsem zjistila, že mám o 2kg méně než když jsem přijela do Dublinu; na rozdíl od kluků včetně trenéra, kteří měli o ty 2kg navíc než očekávali.

Trochu jsme se roztáhli, něco málo jsem pojedla, abych měla sílu, a kolem dvanácté jsme začali sestavami v mé kategorii. Vím, že to bude znít sice zajímavě, ale v naší kategorii bílý-zelený pásek holky jsme byly jen dvě. K mé obhajobě však musím podotknout, že ta druhá slečna byla o něco vyšší než já, měla už žlutý pásek a byla opravdu dobrá, žádná začátečnice.

Ani jsem se pořádně nerozkoukala a dostala jsem se jako úplně první ze všech na řadu. Předvedla jsem základní sestavu šanžurugi, kterou jsem ve čtvrtek pilně trénovala a už i na tréninku mě trenér chválil. Na rozdíl od druhé holky, která předváděla o dvě úrovně složitější sestavu, jsem si myslela, že nemám šanci. Po docvičení kluků jsme všichni nastoupili a došlo k vyhlášení výsledků. Když jsem uslyšela, že na druhém místě se umístila slečna z CIT, tak jsem tomu nemohla uvěřit. Ano, opravdu jsem vyhrála. Došla jsem si dopředu pro svou první zlatou (a vůbec celkově první) medaili. I klukům se v sestavách dařilo a získali jsme ještě nějaké medaile, i Zoey se sestava povedla.

Po krátké pauze, kdy předváděli své sestavy ostatní, jsme se vybavili potřebnými chrániči, abychom mohli pokračovat ve sparingu. Chrániče na nohy, přilbu a rukavice jsem měla půjčené od klubu. Chrániče na zuby jsem si koupila sama a na holeně jsem měla půjčené od Sahanda, ale byly velikost L, takže mi vůbec neseděly a sahaly mi až přes koleno. Navíc mít v puse chránič byl taky docela divný pocit a byla jsem ráda, že mi nevypadl z pusy.

Jako holky nejnižší kategorie jsme zahájily sparing. Slečna byla opravdu dobrá a moc se ještě neumím chránit rukama, tak jsem dostala několikrát od ní do hlavy. Jedinou mou výhodou jsou vysoké kopy, takže jsem se snažila kopnout co nejvýše, abych si zasáhla hlavu, za což bych dostala dost bodů. Nakonec se mi párkrát podařilo za dobu dvou minut zápasu kopnout ji do trupu a těsně po vypršení času se mi podařil i kop na hlavu, který se bohužel nepočítal. Měla jsem z toho velmi smíšené pocity a byla trochu zklamaná, že mi to nevyšlo až tak podle svých představ a moc šancí jsem nedostala. Nakonec jsme se postavili vedle rozhodčího, který nás obě chytil za ruku a s velkým překvapením zvedl mou ruku. Chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, proč zrovna já a jak se mi to povedlo. Šla jsem ke klukům, kteří se na mě sesypali a objímali mě. Přišlo další překvapení dne pro mě.

Při dalším dění jsem pomáhala trenérovi natáčet ostatní a fotit je. Na závěr přišel teamový sparing, kterého se zúčastnili tři týmy. Jednomu chyběl hráč, a protože se to bralo už jen jako zábava, tak jsme jim půjčili Aliho. U prvního týmu jsem nastoupila proti slečně s černým páskem, která mě naštěstí dost šetřila a jen si do mě kopala potřebné body. Trenér mi radil, takže jsem díky němu a jeho radám získala aspoň nějaký bod. On sám byl taky součástí týmu společně se Zoey, Sahandem a Samem. Jen se mu až tolik nevedlo, jak jsme předpokládali. V druhém týmu na mě už čekala docela drobná slečna s modrým páskem, která mi mimo jiné uštědřila kop do břicha, což nebylo vůbec příjemné. Tak jsem se na chvíli schoulila na zem, abych to trochu vydýchala, ale pak jsem pokračovala dál a nakoplo mě to tak, že jsem se aspoň dostala ke dvěma kopům. Turnaj týmů nakonec skončil docela hezky. Jako DIT jsme byli druzí a vyhrál tým, ve kterém byl Ali. My jsme si odnesli stříbrné medaile a Ali získal pro DIT trofej vítěze.

Po turnaji, který skončil kolem půl čtvrté, jsme se taxikem přesunuli do centra a skočili do nějakého fast-foodu na jídlo, protože jsme celý den pořádně nejedli. Po asi šesti letech jsem si tak zas dala hranolky s kuřetem a kolou, nemohla jsem přeci trhat partu a zas tak špatné to nebylo, hlavně že to bylo k snědku a teplé jídlo.

Kluci zůstali v Galway přes noc, aby to mohli oslavit, trenér se vydal na cestu do Dublinu autem a já, Brandon a Zoey jsme šli na vlak na půl šestou. Cesta zpátky utekla rychle, protože byla zábava a povídali jsme si. Brandon si chladil nohu, kterou si narazil, a já jsem se snažila nějak poskládat na sedadlo, protože mně bolely záda, ale naštěstí žádná jiná zranění mě nepostihli a z Galway jsme si vezmi 14 medailí.

Po příjezdu jsem se musela Amirovi a Ivanovi pochlubit s medailemi a Amir mi navrhl, že bychom to měli oslavit, takže jsem se nakonec nechala ukecat a kolem desáté večer jsme vyrazili do ulic Dublinu. Když jsem přijela do Dublinu, tak pršelo, ale pak naštěstí už přestalo, ale byla opravdu dost velká zima.

Prošli zas několik hospod. V jedné jsme si poslechli aspoň jednu irskou písničku, v další si kluci dali pivo, protože tam mají vždycky nejlevněji ze všech hospod v centru a poslechli jsme si "skvělou" rockovou hudbu. Není to sice můj šálek čaje, ale klukům se to líbilo, tak jsem je nechala se bavit. Při cestě do posledního klubu jsme se začali zas víc bavit s Amirem, začal něco s Poláky a obecně o vztahu Izraelců k evropským zemím, tak jsem se nakonec i něco zajímavého zas dozvěděla. Klub, do kterého jsme dorazili, byl takový průměrný taneční klub, ve kterém hrála oldies hudba, takže jsem tam nakonec v příjemné společnosti kluků, zůstala asi do druhé hodiny ranní.

Amir byl už docela unavený, tak jsme se společně vrátili do hostelu, kde jsme strávili asi půl hodiny u recepce, kde si ještě povídali o Izraeli a Palestině s dvěma kluky z recepce. Pak jsme se šli podívat do společenské místnosti, kde to vypadalo jako po výbuchu. Byli jsme už dost unaveni, takže jsme šli nahoru. Amir mi popřál dobrou noc a já jsem zamířila o dvě patra výš do svého pokoje.

Více zde.

Nakupování

7. března 2013 v 18:34 | tmobilek89 |  Každodenní život v Dublinu
Dneska jsme měli s přítelem 4. výročí našeho vztahu a, i když jsme od sebe velmi daleko, tak jsem si chtěla aspoň nějakým způsobem zpříjemnit den. Po dvou týdnech slunečného počasí se obloha zatáhla a začalo opět pršet. To mě ale neodradilo od nákupů.

Muffin

Dneska jsem se zastavovala do Sparu, kde jsem si koupila muffin a jen pro srovnání cen mě stejný muffin, který jsem si před pár dny kupovala v Lidlu a pokud můžu soudit i chuťově stejný, stál dvojnásobně víc než ten z Lidlu.

Hummus

Před pár dny jsem se seznámila s jedním Izraelcem Amirem, díky kterému jsem ochutnala už falafel (kuličky z fazolí, které mají velmi dobodnou chuť jako masové, ale maso v nich vůbec není).
Doporučil mi však i hummus, který se u nich jí velmi často, jak na snídani, oběd, tak i na večeři. Připadá mi to, že ho jí jako Asijci rýži, tedy ke každému dennímu chodu. Jelikož jsem velmi zvídavá, především co se týče ochutnávání nových jídel a chutí, neváhala jsem a zaskočila si po škole do perské restaurace (odkaz), která se nachází na Aungier Street, asi 5 minut od mé fakulty. Obsluha je příjemná a jídlo si můžete sníst tam, nebo v mém případě odnést s sebou. Jelikož jsem hummus nikdy neměla, nemohla jsem objektivně posoudit, jestli byl takový, jaký měl být. Každopádně špatný nebyl a společně s pitta chlebem mi chutnal, a tak jsem se rozhodla se udělat si vlastní.
Abych pravdu přiznala, tak na typickou irskou restauraci či typické irské potraviny (nepočítám irské puby) zde narazíte asi jen omylem. Právě při dnešní cestě Dublinem jsem na jednu zapadlou irskou restauraci narazila. Je tu však spoustu italský restaurací a asijských obchodů a tržišť, kde to zajímavými potravinami jen přetéká. Ještě nikdy jsem nebyla v asijském obchodě, takže jsem tam strávila docela dost dlouhou chvíli, než jsem všechno aspoň zběžně prohlédla. Jedna se nachází i na ulici Drury Street. Každopádně na nějakou natrefíte v Dublinu na každém kroku. Pro přípravu hummusu jsem totiž potřebovala sehnat Tahini.
Tahini je sezamová omáčka, která se připravuje především ze sezamových semínek a olivového oleje a dá se bez problémů připravit i doma; jen potřebujete mixér, což můj hostel neposkytuje, takže jsem se spokojila s tou kupovanou. V obchodě jsem také sehnala nakládanou cizrnu, která je hlavní složkou hummusu.
Další věci jako pitta chleba a citrón se dají sehnat v Lidlu, pro kmín jsem si zaskočila do polského obchodu na ulici Moore Street, kde se nachází i tržiště, kde jsem zase sehnala čerstvou petrželku za přijatelnou cenu.

Taekwondo

Jelikož mě ve středu čekal další taekwono turnaj v Galway, musela jsem si zajít koupit do Elverys Sports chránič na zuby. Byla jsem se předešlý den podívat i někde jinde, ale v tomto obchodě měli největší výběr (jako správná holka jsem se zajímala především o barvu ne tak o velikost, takže jsem se musela od pokladny jednou vrátit, abych si vybrala tu správnou velikost) a také cenově vyšel nejlevněji (cca 6euro, oproti 10euro jinde).

Pošta

Přidám ještě jednu krátkou zkušenost, a to s poštou. Jelikož měla babička narozeniny, rozhodla jsem se jí aspoň potěšit pohledem z Dublinu. V "zeleném obchůdku se suvenýry" (odkaz) jsem koupila 3 pohledy/1euro (mimochodem mám v plánu se tam určitě vrátit, protože na rozdíl od českých obchůdků (aspoň se mi zdá) se suvenýry, tam mají docela originální a hezké eventuální dárky). Největší a nejznámější pošta se nachází na O'Connell Street, takže ji rozhodně nemůžete minout. Obálku se známkou tam seženete za 1euro a nestojíte tam ani velké fronty, jak je aspoň já znám z českých pošt. Takže stačí napsat adresu a vhodit do správné schránky (Dublin/mimo Dublin), která se nachází uvnitř pošty.

Sushi

Poslední moje zastávka dneska směřovala do sushi restaurace Kokoro (odkaz), která se nachází nedaleko O'Connell Street. Narazila jsem na ni nedávno, když jsem na dnešek hledala nějaké místo, kde bych si mohla dát sushi. S přítelem totiž chodíme každý rok na naše výročí do jiné sushi restaurace. A tak jsem se rozhodla tuto tradici neporušit a dát si opět sushi. Jelikož mám obvykle problém si něco vybrat, vsadila jsem na jistotu a koupila si bento. Restaurace je sice maličká, ale co do kvality na ni žádná sushi restaurace, kterou jsem zatím v Brně navštívila, nemá (Byla jsem již v Koishi, Sushi Pointu a Momu, ve kterém jsem zatím měla to nejlepší sushi). Kokora ji ale překonala. V restauraci se nachází chladnička, kde si můžete vybrat buď balíčky po dvou sushi různých druhů a nebo bento. Balíček několika druhů sushi, ke kterému dostanete ještě miso polévku. Vybrala jsem si balíček (8,45euro), zaplatila a vydala se zpátky do hostelu, kde jsem si na sushi pochutnala. A musím uznat, že ačkoliv jsem od sushi moc nečekala, tak mě naprosto chuťově překvapilo. Kdo ví, možná si návštěvu ještě zopakuji.

Nevydařený piknik

4. března 2013 v 14:54 | tmobilek89 |  DIT
Jelikož jsme se s Ivanem nějak moc nezapojili do společenského života, tak jsme se rozhodli využít nabídky Eszter (Maďarka), se kterou jsem se první den na DITu u registrace seznámila a připojit se v neděli k dalším Erasmákům, kteří naplánovali piknik v Phoenix Parku. Nápad to byl sice skvělý, ale moc jsem si to nakonec neužila.

Phoenix Park je největší park v Dublinu a vůbec v celé Evropě. Nachází se asi půl hodiny cesty z centra Dublinu, ale procházka určitě stojí za to. Většina lidí park využívá hlavně k procházkám, ale potkali jsme tam i spoustu běžců.

Jelikož jsme předešlý den byli venku, tak se nakonec piknik přesunul až na půl jednou. Zaskočila jsem si předtím ještě do obchodu, abych si mohla udělat sendvič. Když jsem se vrátila, tak Ivan už netrpělivě čekal, že přijdeme pozdě. Tak jsem se rychle sbalila a vyrazili jsme. Jelikož jsem tušila, kde park je, zavedla jsem ho tam.

Další kámen úrazu bylo najít North Circuit Road Gate. Po dvaceti minutách hledání a vyptávání kolejdoucích jsme dorazlili na místo. Pak Ivan zjistil, že jsem měla pravdu s časem schůzky, a tak jsme byli nuceni tam na ostatní ještě půl hodiny čekat. Sluníčko lehce svítilo, ale nic teplého nebylo. Sedli jsme si na lavičku a povídali si.

Ostatní měli asi patnácti minutové zpoždění. Přišlo jich asi dvanáct. Všichni jsme se odebrali k památníku. Jelikož se většina již znala, tak se živě spolu bavili. My dva jsme byli spíše na okraji společnosti. Sedli jsme si k památníku a poobědvali. Trochu jsme se začlenili a bavili se s Eszter, Timem (Němec) a Markem (Slovák). Ale po téměř hodinovém čekání jsem už byla promrzlá na kost a ani svítící sluníčko mě nedokázalo ohřát, tak jsem se po půl hodiny sbalila a vrátila se na hostel.

Bylo to asi ale to nejlepší rozhodnutí, protože jsem tam potkala opět Amira, kterému nevyšla domluvená schůzka ohledně jednoho bytu, a nabídl mi, jestli se nechci k němu připojit na krátkou procházku Dublinem. Nakonec z té krátké procházky byly dvě příjemné hodiny povídání. Vyprávěl mi o židovství, jejich svátcích, a také zkušenostech z Indie. Bylo to tak zajímavé povídání, že jsem k tomu moc neměla co říct a jen jsem poslouchala, ale jelikož Amir Dublin ještě moc neprozkoumal, tak jsem udala aspoň cestu naší procházky a zavedla jsem ho ke katedrále sv. Patrika, kde jsme si sedli na lavičku a užívali si krásné slunečné počasí. Tak si mohl udělat aspoň pár fotek a postěžovat si na sv. Patrika, protože si bude muset do jeho svátku sehnat nějaký byt, jelikož hostel je plně obsazený.

Více zde.

Tour de pubs

4. března 2013 v 14:38 | tmobilek89 |  Každodenní život v Dublinu
Jelikož jsem se za dobu svého pobytu v Dublinu moc do hospod nepodívala, využila jsem příležitosti a nabídky kamaráda z hotelu (Ivana), že bychom mohli v sobotu někam zajít.

Den předtím jsem potkala v kuchyni jednoho Izraelce (Amir). Pokud se chcete s někým novým seznámit, musím uznat, že v kuchyni budete opravdu nejvyšší pravděpodobnost. Ráno si pak ke mně k snídani přesednul a povídali jsme si spolu celé dopoledne až do oběda. Zjistila jsem, že je mu 32 a pracuje (firmě blízké Googlu). Do Dublina prý dorazil před dvěma dny z Londýna. Procestoval snad celý svět (Nový Zéland, Austrálie, Indie, USA, ČR (když mu bylo asi pět)), i když sám se za cestovatele moc nepovažuje. Je Žid a jeho rodina pochází z Rumunska, ale i Rakouska a jiných zemí. Teď si tady našel na pět měsíců prozatím práci, zabývá se sítěmi a vývojem webových stránek, a než si najde byt tak má v plánu zůstat na hostelu. Jelikož Dublin ještě moc neznal, tak jsem mu nabídla, že ho zavedu do obchodu, aby si mohl koupit něco na oběd. Tak jsme spolu zaskočili do Lidlu a nakonec i poobědvali. Snažil se ode mě dovědět několik českých frází. Zůstal se mnou v kuchyni, když jsem si vařila rýžovou kaši na oběd a přitom jsme si spolu povídali. Vzal si ode mě telefonní číslo a já jsem mu navrhla, jestli s námi nechce večer taky někam zajít, tak souhlasil.

V deset hodin jsme se všichni sešli u recepce. Nakonec jsme šli já, Ivan (Chorvat), Martin (Dán), Amir (Izraelec) a ještě jeden newyorčan, se kterým se Amir během dne stačil seznámit. Venku bylo docela teplo, asi proto, že bylo docela zataženo. Jelikož byl víkend, tak bylo všude spoustu lidí a to i v Hell Clubu (blízko O'Connell Street), kde jsme začali. Nebylo tam téměř k hnutí. Kluci si koupili cider nebo pivo, ale já jsem cider, který mi Ivan koupil, dala raději Martinovi. Během večera jsme se snažili si všichni povídat, i když přes hlasitou hudbu to bylo občas trochu obtížné. Martin mi nabídl, že bychom někdy mohli zajít na bazén, zatančit si někam, nebo že mě naučí salsu, kterou se učí. Tak jsem byla ráda, že si aspoň trochu zpříjemním pobyt v Dublinu.

Dále jsme se přesunuli do Bruxelles pubu, který byl nedaleko. V přízemí byly dvě menší místnosti, ve kterých hrála hudba. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi. Martin už byl dost unavený, tak se od nás odpojil a vrátil se na hostel. My ostatní jsme pokračovali v povídání. Dostala jsem se do řeči s newyorčanek, který vyzvídal, co v Dublinu dělám. On sám pracuje u airolinek a navštívil před pár měsíci taky Prahu, která se mu moc líbila.

Jelikož nás ani Bruxelles pub moc nenadchl, tak jsme se rozhodli pokračovat dál. Jelikož jsme se všichni až tak neznali, tak zábava nebyla až taková, ale byl to příjemný večer. Ivan se od nás odpojil a vrátil se do Hell Clubu a když Amir navrhl, že bychom mohli zajít kouknout do Temple Baru, kde předešlý den byl, tak jsem neváhala a souhlasila s ním. Takže mě ostatní tři jsme zamířili tam. Jelikož už Dublin moc dobře znám, tak jsem je tam aspoň zavedla.

Temple Bar je asi nejproslulejší hospoda v Dublinu. Jen jsme moc neměli štěstí, protože tam sice hrála živá hudba, ale ne typicky irská a jen dvě písničky a pak pustili hudbu, takže jsme tam pár minut zůstali a pak se vydali zpátky na hostel. Povídali jsme si o jídle, a tak jsme nakonec zaskočili i do jedné perské restaurace, kde newyorčan koupil falafel v pita chlebu, abychom mohla ochutnat.

Do hostelu jsme se vrátili něco málo po druhé hodině ranní. Zkusila jsem falafel od newyorčana, který hned vyzvídal, jestli mi to chutná a zda bych poznala, že to nejsou masové kuličky, takže jsem říkala, že sice fazole nemám ráda, ale že mi to chutná a netipovala bych, že v tom není maso. Rozloučili jsme se a s Amirem jsme se vydali do pokoje. Při cestě výtahem jsem mu ale řekla, že se mi spát ještě nechce, a tak navrhl, že se můžeme vrátit dolů. Vrátili jsme se zpátky do společenské místnosti, kde jsme si všichni tři do třetí ráno povídali.