Galway Open

10. března 2013 v 12:17 | tmobilek89 |  Taekwondo
Neuběhly ani dva týdny a už jsme se museli opět připravovat na další taekwondo turnaj, a to Galway Open, která se konala, jak už název napovídá v Galway, což je jedno město na západním pobřeží Irska. Již z minulého turnaje jsme byli všichni natěšeni a hladoví po úspěchu. Jen většina lidí na tréninky moc v poslední době nechodila, aby si asi na chvíli odpočinula a nakonec kvůli práci či jiným povinnostem s námi nejel ani Glen ani Ushein.

Turnaj se konal jako vždy v sobotu a jelikož bylo vážení až od jedenácti hodin, mohli jsme vyjet až v sobotu ráno. Sam a Ali tam byli ale už v pátek, protože to k nádraží mají kus cesty. Trenér se Sahandem jeli autem a museli vzít i Zoey, která nestihla ranní vlak, takže jsem nakonec jela vlakem sama.

Přes noc jsem toho moc nenaspala, možná to bylo nervozitou, možná také holkami, které opět dorazily na pokoj v pozdních nočních hodinách, navíc jsem vstávala už v šest ráno, abych se přichystala, ale ranní kafe mě aspoň trochu probudilo a zbytek jsem dospala po cestě do Galway, která trvala 2,5hod.

Do Galway jsem dorazila za docela příjemného počasí kolem desáté a potkala na nádraží i Brandana, kterého jsem na tréninku viděla snad dvakrát, ale studuje stejný obor na DITu jako já, tak jsme si měli aspoň o čem povídat.

S Alim jsem si o Zoey psala už ve vlaku, tak jsme se domluvili, že pro mě přijdou k nádraží, protože jejich hostel byl nedaleko. Všichni jsme se sešli před hostelem a společně s trenénem vyrazili taxikem k sportovní hale, která byla sice malinká, tak akorát pro "zápasová pole", ale nebylo nás nakonec tolik, kolik v minulých letech, takže prostoru bylo dostatek.

Převlékli jsme se do duboků a zvážili jsme se. S mým překvapením jsem zjistila, že mám o 2kg méně než když jsem přijela do Dublinu; na rozdíl od kluků včetně trenéra, kteří měli o ty 2kg navíc než očekávali.

Trochu jsme se roztáhli, něco málo jsem pojedla, abych měla sílu, a kolem dvanácté jsme začali sestavami v mé kategorii. Vím, že to bude znít sice zajímavě, ale v naší kategorii bílý-zelený pásek holky jsme byly jen dvě. K mé obhajobě však musím podotknout, že ta druhá slečna byla o něco vyšší než já, měla už žlutý pásek a byla opravdu dobrá, žádná začátečnice.

Ani jsem se pořádně nerozkoukala a dostala jsem se jako úplně první ze všech na řadu. Předvedla jsem základní sestavu šanžurugi, kterou jsem ve čtvrtek pilně trénovala a už i na tréninku mě trenér chválil. Na rozdíl od druhé holky, která předváděla o dvě úrovně složitější sestavu, jsem si myslela, že nemám šanci. Po docvičení kluků jsme všichni nastoupili a došlo k vyhlášení výsledků. Když jsem uslyšela, že na druhém místě se umístila slečna z CIT, tak jsem tomu nemohla uvěřit. Ano, opravdu jsem vyhrála. Došla jsem si dopředu pro svou první zlatou (a vůbec celkově první) medaili. I klukům se v sestavách dařilo a získali jsme ještě nějaké medaile, i Zoey se sestava povedla.

Po krátké pauze, kdy předváděli své sestavy ostatní, jsme se vybavili potřebnými chrániči, abychom mohli pokračovat ve sparingu. Chrániče na nohy, přilbu a rukavice jsem měla půjčené od klubu. Chrániče na zuby jsem si koupila sama a na holeně jsem měla půjčené od Sahanda, ale byly velikost L, takže mi vůbec neseděly a sahaly mi až přes koleno. Navíc mít v puse chránič byl taky docela divný pocit a byla jsem ráda, že mi nevypadl z pusy.

Jako holky nejnižší kategorie jsme zahájily sparing. Slečna byla opravdu dobrá a moc se ještě neumím chránit rukama, tak jsem dostala několikrát od ní do hlavy. Jedinou mou výhodou jsou vysoké kopy, takže jsem se snažila kopnout co nejvýše, abych si zasáhla hlavu, za což bych dostala dost bodů. Nakonec se mi párkrát podařilo za dobu dvou minut zápasu kopnout ji do trupu a těsně po vypršení času se mi podařil i kop na hlavu, který se bohužel nepočítal. Měla jsem z toho velmi smíšené pocity a byla trochu zklamaná, že mi to nevyšlo až tak podle svých představ a moc šancí jsem nedostala. Nakonec jsme se postavili vedle rozhodčího, který nás obě chytil za ruku a s velkým překvapením zvedl mou ruku. Chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, proč zrovna já a jak se mi to povedlo. Šla jsem ke klukům, kteří se na mě sesypali a objímali mě. Přišlo další překvapení dne pro mě.

Při dalším dění jsem pomáhala trenérovi natáčet ostatní a fotit je. Na závěr přišel teamový sparing, kterého se zúčastnili tři týmy. Jednomu chyběl hráč, a protože se to bralo už jen jako zábava, tak jsme jim půjčili Aliho. U prvního týmu jsem nastoupila proti slečně s černým páskem, která mě naštěstí dost šetřila a jen si do mě kopala potřebné body. Trenér mi radil, takže jsem díky němu a jeho radám získala aspoň nějaký bod. On sám byl taky součástí týmu společně se Zoey, Sahandem a Samem. Jen se mu až tolik nevedlo, jak jsme předpokládali. V druhém týmu na mě už čekala docela drobná slečna s modrým páskem, která mi mimo jiné uštědřila kop do břicha, což nebylo vůbec příjemné. Tak jsem se na chvíli schoulila na zem, abych to trochu vydýchala, ale pak jsem pokračovala dál a nakoplo mě to tak, že jsem se aspoň dostala ke dvěma kopům. Turnaj týmů nakonec skončil docela hezky. Jako DIT jsme byli druzí a vyhrál tým, ve kterém byl Ali. My jsme si odnesli stříbrné medaile a Ali získal pro DIT trofej vítěze.

Po turnaji, který skončil kolem půl čtvrté, jsme se taxikem přesunuli do centra a skočili do nějakého fast-foodu na jídlo, protože jsme celý den pořádně nejedli. Po asi šesti letech jsem si tak zas dala hranolky s kuřetem a kolou, nemohla jsem přeci trhat partu a zas tak špatné to nebylo, hlavně že to bylo k snědku a teplé jídlo.

Kluci zůstali v Galway přes noc, aby to mohli oslavit, trenér se vydal na cestu do Dublinu autem a já, Brandon a Zoey jsme šli na vlak na půl šestou. Cesta zpátky utekla rychle, protože byla zábava a povídali jsme si. Brandon si chladil nohu, kterou si narazil, a já jsem se snažila nějak poskládat na sedadlo, protože mně bolely záda, ale naštěstí žádná jiná zranění mě nepostihli a z Galway jsme si vezmi 14 medailí.

Po příjezdu jsem se musela Amirovi a Ivanovi pochlubit s medailemi a Amir mi navrhl, že bychom to měli oslavit, takže jsem se nakonec nechala ukecat a kolem desáté večer jsme vyrazili do ulic Dublinu. Když jsem přijela do Dublinu, tak pršelo, ale pak naštěstí už přestalo, ale byla opravdu dost velká zima.

Prošli zas několik hospod. V jedné jsme si poslechli aspoň jednu irskou písničku, v další si kluci dali pivo, protože tam mají vždycky nejlevněji ze všech hospod v centru a poslechli jsme si "skvělou" rockovou hudbu. Není to sice můj šálek čaje, ale klukům se to líbilo, tak jsem je nechala se bavit. Při cestě do posledního klubu jsme se začali zas víc bavit s Amirem, začal něco s Poláky a obecně o vztahu Izraelců k evropským zemím, tak jsem se nakonec i něco zajímavého zas dozvěděla. Klub, do kterého jsme dorazili, byl takový průměrný taneční klub, ve kterém hrála oldies hudba, takže jsem tam nakonec v příjemné společnosti kluků, zůstala asi do druhé hodiny ranní.

Amir byl už docela unavený, tak jsme se společně vrátili do hostelu, kde jsme strávili asi půl hodiny u recepce, kde si ještě povídali o Izraeli a Palestině s dvěma kluky z recepce. Pak jsme se šli podívat do společenské místnosti, kde to vypadalo jako po výbuchu. Byli jsme už dost unaveni, takže jsme šli nahoru. Amir mi popřál dobrou noc a já jsem zamířila o dvě patra výš do svého pokoje.

Více zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama