Poslední dny v Dublinu

10. června 2013 v 10:07 | tmobilek89 |  Ostatní
Poslední týden jsem už nebydlela na hostelu, ale přestěhovala jsem se do Amirového bytu. Byl to nejteplejší týden, který jsem tam zažila a podle ostatních to bylo nejvíce slunečných a tak teplých dnů v řadě v Irsku. Teplota byla kolem 20°C a celý den svítilo ostré sluníčko.

Ráno jsem většinou vstávala s Amirem, abych mu odemkla hlavní bránu, která se nepochopitelných důvodů musela otevírat i zevnitř a jelikož jsme měli jen jedny klíče, takže jsem musela vstávat společně s ním v šest hodin ráno. Toho jsem ale vždycky využila a šla se ráno proběhnout na hodinu do Phoenix Parku. Pak jsem si užívala poslední týden v Dublinu.

Jedno odpoledne jsem strávila i v St. Stephans parku, kde jsem potkala spoustu lidí. Byla tam opravdu hlava na hlavě a to včetně hojného množství lidí z práce, kteří si tam odskočili na oběd s kolegy z práce. Já jsem se usadila u jezírka a četla si. Jen jsem nepočítala s tím, že po celém půl roku v Dublinu, kde sluníčko vykouklo jen sporadicky, má kůže není na sluneční paprsky dostatečně připravena, takže jsem se hezky spálila. Jak jsem mohla vidět, nebyla jsem v tom ani zdaleka sama.

V sobotu dopoledne jsme šli s Amirem nakupovat nějaké věci do Pennys, které potřeboval a odpoledne jsem se domluvila s Martinem (Dánem), který se mnou od ledna bydlel na hostelu, že bych se s ním ráda rozloučila.

Ve dvě jsme se sešli u hostelu a šli jsme se projít Dublinem, přes Temple Bar a Dame Street až na Grafton Street, kde jsem ho pozvala na italskou zmrzlinu. Navrhl mi, že bychom mohli zajít do St. Stephans parku, kde byla opět spousta lidí. Povídal mi o španělské dívce, se kterou se seznámil na hostelu a ona mu nechala krásný balíček s drobnostmi a fotkami. Také mi říkal, že i v Dánsku občas zajdou k moři si zaplavat, ale že v roce jsou takové dny sotva tři a to se zas k moři vydá celé Dánsko. Sedli jsme si na lavičku do stínu a povídali si. Pak jsme šli zpátky na hostel. Martin si koupil po cestě ještě pizzu.

Jelikož jsem byla s Honzou z hostelu (který tam pracuje, 40) domluvená na grilovačku večer, zavolal mi, abychom si ujasnili detaily. Říkal, že mi pošle adresu, ale že můžu přijít kdykoliv, ale ne ve tři ráno, že to už bude asi spát.

Došli jsme s Martinem až k hostelu, kde jsme se rozloučili. Říkal, že by chtěl v Dublinu zůstat ještě do příštího léta a pak pocestovat po Evropě, když poznat spoustu lidí různé národnosti v hostelu, že by mohl přijet do Brna a pak bychom mohli jet za Ivanem do Chorvatska.

U Amira doma jsem se osprchovala, převlékla a kolem osmé vyrazila za Honzou. Napsal mi adresu, tak jsem doufala, že dům bez problému najdu. Nakonec z 25minutové cesty byla téměř hodinová, protože jsem špatně odbočila, dostala se na trasu Luasu a když jsem se někoho zeptala na cestu, tak buď nevěděl, nebo mě posílali jiným směrem. Nakonec jsem se rozhodla zavolat Honzovi, který mi udal směr a řekl, že mi přijde naproti. Jen se jaksi nejprve vydal taky špatným směrem, takže jsme se potkali těsně u jeho domu.

Provedl mě domem, kde bydlí společně 7 lidí, Češi a Slováci a představil mě jako Martinu. Tak jsem ho lehcenapomenula, že jsem teda Lenka, ale že to nevadí. Tak se tak na mě podíval, jestli si dělám srandu nebo ne, že říkal i Petrovi (další Čech pracující na hostelu), že dneska na grilovačku přijde Martina a on mu to odkýval. Omlouval se mě, že má na jména opravdu paměť a že se stala chyba, která se stává jednou za 50let. Tak si pak ze mě dělali celý večer srandu. Popovídala jsem si s dalším starším Slovákem mezitím, co ostatní chystali jídlo.

Nejprve jsme pojedli - grilované kuřecí maso, pečivo a zeleninový salát, a pak Honza navrhl, že bychom mohli zahrát Aktivity. Nakonec jsme hráli já s Honzou, starší Slovák se slovenskou slečnou a její přítel s "Žirafou", což je imaginární osoba, která se zastupována postupně dalšími hráči, jelikož nás byl lichý počet.

Nemohli mi uvěřit, že jsem ještě nezačala pít, a tak Honza pronesl, že se dám ještě zkazit. Přinesl Absolut vodku a smíchal mi jí s džusem. Ochutnala jsem sice i víno s kolou, ale rozhodla jsem se raději zůstat u první varianty. Pila jsem ale s mírou, i když se mě snažili opít. Taky se mi smáli, že jsem při vysvětlování výrazu, stále říkala "jsou to dva slova" místo "dvě slova", ale co mám dělat, když jsem od Třince.

Do čtvrté hodiny ráno jsme stačili zahrát asi čtyři kola hry. Dobírali si mě, že mi to opravdu dobře jde, že jde vidět, že jsem vysokoškolačka a tak. Oni však měli výhodu, že už hru několikrát hráli, takže většinu slov znali.

Seděli jsme celou dobu venku, takže jsem byla ráda, že jsem si mohla vypůjčit mikinu, po cestě domů mi byla ale dost zima. Domů jsem dorazila kolem páté. Zalehla jsem do postele a spala asi do půl deváté.

V neděli dopoledne jsme šli nakoupit něco na jídlo, abychom měli co jíst, ale taky, abychom spotřebovali drobné. Zašli jsme do Tesca a nakoupili trochu víc věcí, než jsme předpokládali. Chtěli jsme koupit jen vajíčka a nakonec nám nákup vyšel na 26 euro. 3 eura jsme zaplatili aspoň z drobných, které jsme měli.

Uvařila jsem oběd - miso polívku a zapečené brambory se špenátem a parmezánem a sbalila si věci. S Amirem jsme si chvíli povídali a já mu udělala masáž zad jako obvykle. Nebylo mi ale vůbec do smíchu, protože to byly poslední chvíle, které jsem s ním v Dublinu trávila. Koupili jsme si i oblíbenou zmrzlinu Ben & Jerry. Nachystala jsem si svačinu do letadla a v pět jsme vyrazili z bytu.

Pomohl mi s kufrem aspoň k zastávce autobusu 747, která byla poblíž. Svítilo ostré sluníčko, kdy jsme čekali asi patnáct minut na autobus. Oba jsme byli smutní, což se dalo předpokládat, protože jsme vůbec netušili, jak to bude poté, co odjedu z Dublinu. Autobus přijel, dal mi poslední pusu na rozloučenou a já jsem odjela směrem na letiště.

Za necelou hodinu jsem tam dojela. Na check-inu jsem si musela některé věci přesunout do batohu, jelikož mé zavazadlo bylo příliš těžké. Pak jsem šla rovnou před kontrolu k bráně. Povečeřela jsem sendviče s uzeným lososem a postavila se do řady. V 19:50 jsme odlétali z Dublinu. Cesta byla docela poklidná, co se týče houpání letadla, ale řvoucí dítě přímo za mnou až zas tak příjemné nebylo.

Snažila jsem se usnout, ale moc se mi nechtělo, tak jsem si raději zas četla knížku (Padesát odstínů šedi). Knížka je to nenáročná, ale čtivá, takže mi cesta nějak utekla a já se kolem půlnoci dostala do Katowic. Přiletěli jsme sice už za dvacet minut půlnoc, ale museli jsme čekat ještě na zavazadla, takže jsem se dostala z letiště až po půlnoci.

Už na mě čekal taťka, se kterým jsem si celou dobu povídala, i když musím přiznat, že jsem se stále ještě zcela nepřepnula do češtiny a taky jsem byla značně unavená z dvou téměř probděných nocí. Domů jsem dorazila kolem půl třetí.

Vybalila jsem si věci a nachystala věci na cestu do Brna. Vstala i mamka, která si se mnou chtěla povídat. Potřebovala jsem se ale sbalit a také jsem věděla, že musím ještě zjistit a vyřešit víc věcí, a tak jsem chtěla, aby se raději vyspala. Bohužel to špatně pochopila.

Dobalila jsem si tedy věci, nachystala snídani v podobě vánočky a kávy do termohrnku a osprchovala jsem se. Během pár minut jsem seběhla kopec a ve čtyři hodiny jela vlakem směrem do Brna. Po cestě jsem ještě potkala Marušku, která cestovala pro změnu do Olomouce. Řekla mi o svých plánech na prázdniny, že hodlá taky hodně cestovat a podívat se trochu po světě. V Třinci společně s Jančou ale vystoupili, že jsem cestovala už sama.


Do Brna jsem dojela kolem osmé hodiny ráno. Na nádraží mě čekal už Tui, který mi pomohl s kufrem. Koupila jsem si měsíčník a jeli jsme na byt. Tam jsem se zabydlela v pokoji po Lence. Bylo divné se vracet do Brna, když se tolik věcí změnilo..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama