Předposlední víkend v Dublinu (Power Courts zahrady)

5. června 2013 v 16:03 | tmobilek89 |  Cestování
Měl to být můj poslední víkend v Dublinu, tak jsme si naplánovali aktivity na oba dva dny. První den jsme se vydali k Power Courts zahradám a vodopádu a další den k Kilkenny.

V sobotu jsem na hostelu posnídala, sbalila věci a v devět se stavila za Amirem, abych připravila svačinu na cestu. Dali jsme si kafe a vyrazili do centra, protože Amir potřeboval ještě skočit do banky, která otevírala až v deset. Bylo hezké počasí a ani předpověď nevypadala špatně. Koupili jsme si lístky a pár minut počkali na Tara Street zastávce na vlak do Bray. Samozřejmě, že Amir po mě hned vyžadoval, jestli si může vzít jeden ze sendvičů, protože mu vždycky strašně chutnají. Říká, že do toho musím dávat nějakou speciální přísadu, když jsou tak dobré. Po cestě jsme si jako vždy povídali a pozorovali, jak velká část lidí ve vlaku je arabského původu.

Do Bray jsme dorazili kolem půl dvanácté. Špatně nám vyšlo spojení, takže jsme museli na autobus do Enniskerry čekat téměř hodinu. Prošli jsme se kolem nádraží a pak se vydali dvoupatrovým autobusem do přes městečko Enniskerry až k bráně zahrad. Po cestě jsme poobědvali.

Měli jsme naplánováno, že se podíváme na obě místa zároveň jak do zahrad, tak i na vodopád. Zeptali jsme se paní u brány, kudy se máme vydat, ale ta nám silně nedoporučila se vydat k vodopádům pěšky, že je to kolem 8km po hlavní cestě, která je velmi úzká a jezdí tam spousta aut.

Byli jsme docela zklamáni, ale tak jsme si řekli, že se podíváme nejprve na zahrady a pak se uvidí. Amirovi se cesta k zahradám líbila. Já už jsem tam byla, takže jsem věděla, co můžu očekávat. Kolem je hezký výhled na pohoří. Fotili jsme okolní přírodu a bok po boku jsme se vydali k zahradám.

Aby člověk něco ze zahrad měl, musí zaplatit vstup. Prošli jsme tedy zámkem a dostali jsme se do zahrad. Amir moc nadšený nebyl, protože ho to moc nezajímalo. Prošli jsme si aspoň polovinu zahrad, šli jsme kolem věže a přes japonskou zahradu. Když jsme se dostali k jezeru s vodopádem, tak byl konečně spokojený, že může udělat aspoň jednu hezkou fotku. Dál ho to ale moc nezajímalo, tak jsem navrhla, že se můžeme vrátit zpátky k zámku a zkusit se zeptat na cestu k vodopádu.

Paní na recepci nám řekla, kudy se mám vydat, pokud tedy opravdu chceme a že se tam za hodinu můžeme dostat, ale že je to cesta velmi nepříjemná. Nakonec jsme ji potkali ještě venku před zámkem, protože jsme si nebyli jistí, kterým směrem se máme vydat, a tak jsme se chtěli doptat, ale ona sama nám nabídla, že nás vezme autem aspoň k bráně, aby nám zkrátila cestu. Byli jsme ji opravdu vděční. Řekla nám kudy kam, a tak jsme pokračovali v cestě.

Netrvalo to ale dlouho a sami jsme usoudili, že kolem hlavní úzké a klikaté cesty je velmi nebezpečné jít hodinu, takže jsme se rozhodli někoho stopnout. Měli jsme štěstí, že hned asi třetí auto - dodávka nám zastavila. Cestovala s ní nějaká velká rodina, která nás vzala až k bráně vodopádu. Po cestě se nás ptali, odkud jsme. Byli to typičtí Irové, takže jsme se později s Amirem smáli, jejich "that's lovely", které mají lidé z "ostrovů" velmi v oblibě. Amir už jim vymyslel vlastní pojmenování. Říká, že jsou "plastic", a to především Angličané, kteří se sice tváří velmi přátelsky, ale myslí si svoje.

U brány jsme museli zaplatit vstupné a po pár minutách chůze jsme došli k vodopádům. Bylo krásné počasí, teplo, takže tam přijela spousta lidí na piknik. Opravdu celé prostranství okolo vodopádu bylo pokryto lidmi. My jsme se vydali přímo k vodopádu, abychom si udělali pár fotek. Vodopád byl velmi vysoký a líbil se mi.

Moc dlouho jsme se tam nezdrželi, protože začalo poprchávat, a tak jsme se vydali zpátky k bráně. Usoudili jsme, že jít zpátky pěšky nemá smysl, a tak jsme si stopli další auto. Tentokrát to byla rodinka s dítětem. Paní byla z Běloruska a její manžel pocházel z JAR. Ale oba už deset let žijí v Dublinu. Říkali, že nejsou ale v Irsku šťastni, i díky počasí, takže plánují, že se během pár let odstěhují někam za sluníčkem.

Taky nám řekli, že přímo z centra Dublinu jsme se mohli dostat autobusem k zahradám, že jsme nemuseli jet tak složitě vlakem a autobusem. Navíc byli velmi ochotni a vysadili nás až na okraji Dublinu. Vyšlo nám to ale cenově stejně, jelikož jsme museli zaplatit za Luas, který nás dovezl k St. Stephans Parku.

Byli jsme oba velmi hladoví, takže jsme si zaskočili do Burger King na hamburger s hranolkami a zaskočili ještě do obchodu na nákup, protože v pondělí byl státní svátek. Bohužel po cestě domů začalo pršet, takže když jsme došli k Amirovi domů, tak jsme na chvíli počkali, až přestane pršet a teprve pak jsme šli zpátky na hostel, abych si sbalila své věci. Mohla jsem být sice na hostelu do sobotního rána, ale jelikož jsem si o týden posunula let a stejně jsem na týden hodlala zůstat u Amira na bytě, tak jsem se chtěla přestěhovat hned.

Jako obvykle nepustili Amira dovnitř hostelu, protože nejsou povolené žádné návštěvy, takže jsem se během deseti minut sbalila, zaskočila do kuchyně, sbalila i zbytek jídla a celkově tak nějak narychlo se rozloučila s hostelem. Mrzelo mě, že jsem při balení nikoho známého nepotkala, takže jsem se nemohla ani pořádně rozloučit.


Více zde a zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama