Skotsko

12. června 2013 v 23:11 | tmobilek89 |  Cestování

4. 5.

Jelikož byl v pondělí státní svátek, rozhodli jsme se pro trochu větší výlet a to do Skotska. Bohužel jsme se špatně domluvili s Amirem a ten si nařídil špatně budík. Vstávali jsme kolem sedmé hodiny. Dali jsme si kávu a spěchali na autobus. Bohužel jsme neměli drobné na autobus, jelikož v Irsku autobusy nevydávají. Museli jsme si vzít taxi, ale aspoň se opět ukázaly Amirovy schopnost smlouvat o ceně. Místo zhruba 20-25euro jsme to stáhli aspoň na 18euro.

Taxikář nás zavezl až k terminálu. Cesta přes kontrolu byla ale nekonečně dlouhá, protože všichni chtěli odjet z Dublinu. Jeli jsme s Raynairem, který má brány vždy v zadní části letiště, a než jsme se tam dostali, tak letadlo už vzlétlo. Amir byl velmi naštvaný a já taky, protože kdybychom vstali dříve, tak se to nemuselo stát. Celý den nám hezky začal, ale to nebylo vše.

Napadlo nás, že bychom se mohli dostat do Skotska jiným způsobem, než platit přemrštěný poplatek za pozdější let. Našli jsme počítač s internetovým připojením a dala jsem se do vyhledávání spoje autobusem+trajektem do Skotska. Při hledání si však Amir všimnul, že někde nechal pas. Pro něj je obzvláště důležitý, protože má pasy sice dva, ale důležitější je ten rumunský.

Po pár minutách, kdy Amir zmizel hledat svůj pas, jsem uslyšela letištní hlášení, že ho našli, pokračovala jsem však v rezervaci lístků, jelikož mi už docházeli drobné a potřebovala jsem mail ještě vytisknout. Naštěstí jsem to na poslední chvíli stihla, a když doběhl Amir, tak jsem ho informovala, že už ho volali. Byl opravdu rád, že se nakonec našel.

747 jsme dojeli do centra Dublinu a vydali se na autobusové nádraží Busaras. V půl jedenácté jsme tedy vyjeli autobusem do Belfastu, kde jsme již nedávno byli. Cesta opět zabrala 2,5 hodiny. Na nádraží jsme museli hodinu počkat na další autobus. Zatím jsme si povídali a najedli se. Přichystala jsem obvyklé sendviče s různými náplněmi.

Po hodině čekání jsme nastoupili do autobusu. Řidič po nás chtěl speciální poplatek, ale my jsme se nenechali ošidit a nedali mu nic. Zavezl nás za pár minut k přístavišti, kde jsme prošli přes lehkou kontrolu a sedli si do čekací haly. Amir byl z brzkého vstávání dost unavený.

Nastoupili jsme na trajekt a vypluli. První, co jsme udělali, bylo to, že jsme si koupili kávu a trochu jsme se osvěžili. Zase jsme si povídali a pak se šli projít ven na otevřenou palubu, kde si Amir dal cigárko. Uvnitř trajektu bylo spousta obchůdků a taky místnost s automaty, kde jsme se na chvíli zastavili. Pak jsme si už jen sedli a povídali si. Amir si opět vyžádal masáž, kterou prý moc dobře umím.

Do přístavu ve Skotsku jsme dorazili šesté hodiny odpoledne. Vzali jsme si sendvič a banán a nastoupili do autobusu, který nás klikatými cestičkami po pobřeží zavezl až do Glasgow. Po cestě jsme měli opravdu úžasný výhled na moře a okolní krajinu.

V půl deváté jsme dorazili do Glasgow a čekala nás výzva v podobě hledání hostelu. Měli jsme totiž jen adresu a docela chabý popis cesty, jak se tam dostat. Nejprve jsme museli najít automat, aby Amir vybral libry, kdybychom je potřebovali.

Dále jsme se poptali, odkud jezdí vlak. Jeli jsme ze stanice Queen Street asi patnáct minut. Museli jsme se ale poptat místních lidí, kterým bylo velmi ale velmi špatně rozumět. Dojeli jsme do stanice Anniesland. Odtud to byl jen kousek k hostelu Alba. Hostel to byl velmi hezký. Byla to spíše taková menší vilka.

Na recepci jsme zaplatili a šli do pokoje. Sdíleli jsme pokoj společně s šesti dalšími lidmi. Zabrali jsme si jednu dvoupatrovku. Amir se šel osprchovat, tak jsem mezitím skočila dolů do kuchyňky pro vodu. Tam jsem potkala nějakého Kanaďana, který se se mnou hned začal bavit a říkal, že se koná nějaký velký ragby turnaj. Osprchovala jsem se ve sprše, kterou jsme měli přímo na pokoji a šli jsme kolem půl jedenácté spát.

5. - 6. 5.

Ráno jsme vstali kolem deváté hodiny. Amir se osprchoval a já mezitím ještě vylehávala v posteli, protože se mi vůbec nechtělo vstávat. Sbalili jsme věci a šli na vlak. Svítilo ranní sluníčko. Vlakem jsme dojeli na jednu zastávku v centru a vystoupili. Naneštěstí jsme zjistili, že jsme někde jinde, než jsme předpokládali. Našli jsme opět kavárnu Nero a dali jsme si tam ranní cappuccino na probuzení.

Nakonec jsme po chvíli bloudění našli i cestu na autobusové nádraží, kde jsme předešlý den přijeli. Dorazili jsme tak akorát, že jsme si koupili lístek a za chvíli vyjeli směr Edinborough. Z autobusového nádraží jsme se dostali na rozestavěné náměstíčko. Narazili jsme na hospůdku Sira Doyla a také na jeho sochu. Už z autobusu jsme viděli nádherné hradby, tak jsme se k nim chtěli dostat.

Sešli jsme z náměstí dolů, ale zjistili jsme, že jdeme špatným směrem, tak jsme se vrátili zpátky. Jedna z místních nám poradila, kudy se máme vydat a Amir se pak ještě dlouho smál jejímu přízvuku při vyslovování slova upper.

Zapadli jsme do jednoho klasického skotského baru a dali jsme si hezky hamburger s hranolky a Guinness. Musím říct, že to nebylo vůbec špatné. Pak jsme se posilněni vydali dobývat hradby hradu. Celé město bylo opravdu nádherné. Spousta historických budov a zajímavých věcí, kam jen člověk pohlédl.

Na ulici jsme potkali Skota v kiltu, který hrál na dudy, obchůdek s kilty a také pouličního umělce - komedianta, kterého jsme chvíli sledovali. Došli jsme cestou až k hradu, ze kterého byl krásný pohled do okolí. Dovnitř jsme nechtěli, tak jsme udělali pár fotek po okolí a aspoň z vnějšku hradu a šli zpátky dolů.

Měli jsme spoustu času, tak jsme se vydali na druhou stranu města, kde jsme objevili turistickou stezku, po které jsme se vydali. Vyšlapali jsme na kopec, aby se nám naskytl pohled na rozlehlé město, které se mi zdálo ještě větší než samotný Dublin. Po úbočí hory jsme se dostali až k jezeru. Pokračovali jsme dál a za chvíli jsme obešli celou horu zpátky k panství, které se nacházelo nedaleko.

Bylo kolem páté hodiny, a tak jsme se vrátili do centra přes most. Na chvíli jsme si na lavičce od chození odpočinuli a spřádali plány na další akci. Měli jsme hlad, tak jsme se rozhodli najít nějakou italskou restauraci. Bohužel s první jsme nebyli vůbec spokojeni. Obsluha si nás téměř nevšímala a nechtěla nám věnovat ani chvíli času, jelikož bylo narváno. Proto jsme se zvedli a šli hledat další. Tu jsme objevili nedaleko a dali jsme si oba vegetariánskou pizzu, a jelikož Amir dostal chuť na horkou čokoládu, tak i tu. Ale ta mi vůbec nechutnala.

Amir chtěl ochutnat Skotskou, když je ve Skotsku, a tak jsme se v jednom obchůdku zeptali, jaký bar by nám doporučil. Amir prodavači vůbec nerozuměl, ale já naštěstí ano. Po cestě jsme ale zabloudili, takže nám to trvalo trochu déle, než jsme předpokládali. Nakonec jsme ho v odlehlé uličce našli. Amir vybral jednu whisky a společně jsme ji ochutnali. Zjistila jsem ale, že whisky mi nechutná. Podle Amira to ale špatná whisky nebyla.

Došli jsme zpátky k autobusovému nádraží. O půl deváté jsme vyjeli z Edinborough a za hodinu byli zpátky v Glasgow. V autobuse bylo ale obrovské vedro. Zeptali jsme se na informacích na autobus. Měli jsme ještě čas, tak jsme se šli projít po Glasgow. Zašli jsme do nějakého klubu, ale moc se tam Amirovi nelíbilo, tak jsme šli dál.

O půlnoci jsme šli zpět na autobusové nástupiště. Kolem půlnoci měl jet autobus. Podle jízdního řádu jsme však zjistili, že autobus jede až za hodinu. Tak jsme se vrátili zpět do centra a zase jsme se procházeli. Dostali jsme hlad, tak jsme si skočili na fish&chips, ale to zrovna nemusím, ale když má člověk hlad, tak sní cokoliv. Trochu jsme pokecali s prodavači. Jelikož jsme v okolí nic nenašli, tak jsme zalezli do vedlejší ulice a odskočili si. Bohužel Amira načapali policisté a sepsali s ním protokol. Naštěstí nic jiného po něm nepožadovali, tak jsme šli zpátky na autobusové nádraží, kde jsme dneska už párkrát byli.

Potkali jsme tam jednoho Poláka, který nám oznámil, že je státní svátek, takže autobus nejede. Jediné řešení bylo dostat se na letiště taxikem. Zeptali jsme se ho, zda by nechtěl jít s námi, abychom platili méně. Jen jsme si nejdříve museli vybrat další peníze z automatu. Na letiště to trvalo taxíkem kolem necelé hodiny.

Letadlo odlétalo až v sedm ráno, takže jsme měli spoustu času. Usadili jsme se na lavičku a čekali. Nejdříve si mi Amir lehl hlavou do klína a usnul, takže jsem si mezitím povídala s Polákem, který v Anglii pracuje už šest let, ale jeho angličtina byla docela špatná, tak jsem raději zvolila variantu, že jsme oba mluvili rodným jazykem. Pak šel taky spát, tak jsem si sedla na lavičku vedle něj a pročítala si prospekty, které jsem na letišti našla, anebo jsem si hrála na mobilu hry, aby mi aspoň trochu čas utíkal.


Od půl druhé, kdy jsme na letišti dorazili, do pěti, kdy se Amir probudil, jsem ani jednou nezamhouřila oči. Prošli jsme kontrolou a dostali se do čekací haly, kde jsme si koupili kávu a já snídani, dala jsem si muffin. Na záchodě jsem si aspoň umyla zuby. Amirovi to docela dost dlouho trvalo, takže už na nás u brány čekali. Pak jsme nastoupili do letadla a v šest čtyřicet vzlétli. Amir celou dobu do Dublinu spal. Já jsem pozorovala okolí. Cesta totiž trvala jen hodinu, takže to rychle uteklo.

Více zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama