Týden s Amirovými rodiči

12. června 2013 v 13:19 | tmobilek89 |  Cestování

16.5.

Amirovi na necelý den přijeli rodiče, takže si vzal z práce volno, aby se o ně mohl postarat. Jeho mamka sice základy angličtiny ovládá, ale jeho taťka vůbec.

Ve čtvrtek ráno dorazili na dublinské letiště. Já jsem celý den trávila na hostelu a učila jsem se na státnice. Ivan po mě chtěl, abych mu upekla pita chleba, a protože jsem se chtěla aspoň na chvíli rozptýlit, tak jsem ho udělala hned.

Kolem šesté večer mi napsal Amir, jestli se nechci stavit na pravou izraelskou tureckou kávu a seznámit se s jeho rodiči, takže jsem přijala pozvání a přišla. Přinesla jsem s tebou i pita chleba, který se mi zrovna dvakrát nepovedl. Jeho taťka vlastní ale restauraci a sám ocenil, že chleba je dobrý a chutnal mu i humus, tedy zbytek z něj, který nám zbyl z předešlého dne.

Pili jsme tedy kávu a povídali si v rámci možností. Mohla jsem jim tak předvést, že umím aspoň pár slov hebrejsky, když jsem jim vyjmenovala dny v týdnu. Pak jsme s jeho mamkou připravili salát s cottage a po večeři jsme se vydali do Phoenix parku na procházku. Celou cestu jsem si povídala s jeho mamkou. Její angličtina byla opravdu lepší, než jak jsem původně předpokládala, takže jsme si i popovídali, většinou tedy vyzvídala ona.

Když jsme došli zpátky k Amirovému bytu, navrhl, že se můžeme kouknout ještě do Temple Baru, tam se jeho rodičům ale příliš nelíbilo, takže jsme pokračovali dál až k O'Connell mostu. Tam si mě Amir vzal trochu stranou a zeptal se mě, jestli s nimi nechci něco podniknout zítra, že se jeho rodičům líbím. I když mě trochu překvapil tím, že mě představil jen jako kamarádku, aby se prý příliš nevyptávali. Pozvání jsem tedy přijala.

Vrátili jsme se zpátky k hostelu, kde jsme se rozloučili.

17.5.

Další den jsme se domluvili, že se v devět sejdeme u hostelu. Nejprve si rodiče potřebovali směnit peníze, takže jsme hledali banku, ta měla ale stále zavřeno po ránu. Ani na poště jsme neuspěli, takže jsme se vrátili zpátky k bance, kde už měli otevřeno. Při čekání na Amira a jeho taťku, ale i po cestě jsem si zase povídala s jeho mamkou.

Dalším úkolem bylo najít teplejší oblečení a nějaké cukle. V Pennys jsme po delším hledání uspěli aspoň s nalezení cuklí. Pro čepice jsme pak skočili do jednoho obchůdku se suvenýry. Pak už jeho rodiče byli spokojeni a my jsme mohli pokračovat dál. Jsou to už starší lidé, takže se stále na něco vyptávali a jelikož chodí velmi pomalu, tak trvalo dlouho, než jsme se vůbec někam dostali.

Z Tara Street zastávky jsme jeli do Howth, do místa které jsem Amirovi doporučila. Jelikož už bylo kolem jedné hodiny, zastavili jsme si v čajové restauraci, která se nacházela hned vedle nádraží. V této restauraci pracovala jak Češka, tak hlavně jedna slečna z Rumunska. A jelikož jeho rodiče pochází z Rumunska (jeho mamka z Transylvánie), mohli si aspoň popovídat. Objednali jsme si všichni pizzu a poobědvali.

Pak jsme se vydali aspoň na krátkou, zato krásnou procházku podél přístaviště. Počasí vyšlo nádherné, oproti tomu, když jsme tam byli se sestrou a mamkou. Udělali jsme pár fotek, a protože už chození na jeho rodiče bylo příliš dost, vrátili jsme se zpátky. Vlak už čekal na nádraží, takže jsme jen nastoupili a jeli zpátky do Dublinu.

Jeho rodiče brali zpátky do Izraele nějaké věci, takže jsme museli sehnat nějaký obchod se zavazadly. Amir byl už značně unavený díky celodennímu starání o rodiče, takže jsem se ho snažila aspoň psychicky podpořit. Říkal, že díky mě se to dá docela snést, že tam jsem a taky, že si se mnou může aspoň na chvíli popovídat.

Nakonec jsme v jednom obuvnictví našli levný krásně růžový kufr na kolečkách. Šli jsme k Amirovi, kde jsme nejprve našli trajekt do Welsu (Holy Head). O rezervaci lístků jsem se samozřejmě postarala já, protože Amir byl už na pokraji vyčerpání. Taky se přes noc nevyspal, protože spal v obýváku bez přikrývky, takže jsem se mu ani nedivila.

Já jsem toho ale začínala mít taky dost. Spíše jsem už měla opravdu hlad a Amir chtěl stále o něčem debatovat, takže jsem mu řekla, že opravdu už něco potřebuju sníst. Připravila jsem salát a dali jsme si ho společně s pečivem a uzeným lososem.

Po večeři jsme vyrazili opět na procházku. Amir mě usilovaně přemlouval, ať ještě nejdu na hostel, že ho držím nad vodou. Nakonec jsem se nechala přemluvit a šla s nimi ke katedrále sv. Patrika, kde jsme se na chvíli přesunuli na lavičku. Musela jsem usoudit, že jak jsem si před tím stěžovala na Španěly a Brazilce, že mluví hlasitě a že je to po určité době otravné, tak stejné můžu říct i o hebrejštině, která mi po téměř dvou dnech neustálého poslouchání lezla už pomalu taky na nervy.

Nakonec jsem se od nich odpojila a šla na hostel, kde jsem byla kolem deváté večer.

18.5.

V sobotu Ivan naplánoval, že musíme nějak oslavit to, že příští sobotu odlétá z Dublinu už natrvalo domů, nakonec plány nějak nevyšly, takže jsem strávila celý den na hostelu, z větší části jsem se učila. Až večer si ke mně přisedl, mezitím co Martin sledoval tenisový turnaj. Většina lidí sledovala finále Eurvision, tak jsme to trochu komentovali, ale zrovna v té chvíli jsem si psala jak s Tuim, tak především s Rafaelem, takže jsem se omluvila a snažila se Ivanovi aspoň trochu věnovat.

Řekl mi, že je to ta nejhorší oslava, kterou kdy zažil. Jen tak jsme tam seděli a snažili se konverzovat. Nalil mi trochu višňového likéru z doma, ale byl na mě příliš sladký, takže mi po chvíli už ani nechutnal.

V deset večer se k nám připojil i Martin, který si dal svá plechovková piva. Po chvíli povídání jsme se vydali ven. Martin jen v kraťasech a tričku, já s mikinou a kabátem. Martin neměl moc chuť jít do nějakého rockového baru, tak jsme šli do Tradicional Irish Pub, který je nedaleko Temple Baru.

Bylo tam ale narváno a hlučno, tak jsem to po pár minutách vzdala a vydala se kolem jedné zpátky na hostel, kde jsem hned ulehla do postele, protože jsem ráno musela vstávat.

19.5.

Ráno jsem trochu posnídala a na čtvrt na osm vyrazila k Amirovému bytu. Amir hned začal polemizovat, jestli si s sebou má vzít pas nebo ne. Naštěstí si to rozmyslel a ještě si pro něj domů zaskočil. Taky měl problém s taxikářem, který moc netušil, kam má jet. Nakonec úspěšně dorazil a zavezl nás do přístaviště. Prošli jsme letmou kontrolou a nastoupili na trajekt.

Vybrali jsme si dva stolky. U jednoho seděli rodiče a u druhého já s Amirem, takže jsme měli aspoň chvíli čas jen pro sebe, abychom si mohli povídat. Oba dva jsme si dvouhodinovou plavbu docela užili. Nic strašného to nebylo, naopak příjemná cesta. Na rozdíl od Amirových rodičů, kteří si stěžovali, že nic nevidí a že je to moc dlouhá plavba.

Zaskočili jsme se tak aspoň podívat do jednoho obchůdku s různými věcmi, kde jsme si s Amirem plánovali téměř poslední víkend v Irsku, že bychom mohli zajet podívat se na západní pobřeží Irska. Těsně před koncem plavby jsme se zašli podívat i na otevřenou polubu, kde jsme viděli břehy Walesu. Bylo krásné slunečné počasí. Odskočila jsem si, a když jsem se vrátila zpátky na palubu, tak jsem si všimla, že je tam jen on. Předešlý den jsem si totiž stěžovala, že jsme stále pod dozorem jeho rodičů, a tak jsme měli aspoň minutku pro sebe.

Kolem desáté hodiny jsme dorazili do Holy Head. Objevili jsme, že je to velmi, ale velmi zanedbané městečko, a že tam není, co dělat. Všechny místa, které jsme na obrázcích viděli, ležela příliš daleko od Holy Head a ostatní budovy v městečku byly spíše ruiny nebo je přestavovali. Ve městě postávali i Románští vojáci jako atrakce pro turisty.

Amirovi rodiče už byli značně znechuceni. Říkali, že je to město podobné jako Beer Scheva, že se jim tam vůbec nelíbí a nic tam není. Jelikož už bylo kolem poledne, zalezli jsme do italské restaurace, abychom se naobědvali a rozmysleli se, co tedy budeme dál dělat. Zjistili jsme, že procházka k památkám v okolí by byla pro ně moc náročná.

V restauraci jsem si dala pizzu s tuňákem a krevetami a povídala si s nimi. Bavili jsme se samozřejmě jak jinak o vaření, jak vaří moji rodiče a já a dozvěděla jsem se taky, že kosher jídlo znamená taky to, že nemíchají mléčné výrobky s masem. Proto dbali příště na to, aby v jídle nepoužívali sýr.

Usoudili jsme nakonec, že nejlepší bude si vzít taxi a projet se aspoň trochu po okolí. Byla totiž neděle a navíc ty nejhezčí místa ležela docela daleko od sebe a spojení hromadnou dopravou nebylo zrovna ideální. V restauraci jsme se tak zeptali na číslo na taxi, Amir vybral peníze z bankomatu a mohli jsme vyrazit.

Amir opět usmlouval lepší cenu za taxi a taxikář nám velmi ochotně povyprávěl o Welesu. Zjistila jsem, že jsem v okolí už jednou byla a to na nejvyšší hoře Walesu Snow Don. Rodiče Amira po cestě spali, tak jsem se aspoň já koukala z okna, abych viděla aspoň něco z Walesu.

Za hodinu jsme dorazili do malého městečka, kde se nacházel hrad Beaumaris. Taxikář nám dal patnáct minut, abychom si ho prohlédli. Jelikož se za vstup muselo platit, rozhodli jsme s Amirem, že dovnitř nepůjdeme a hrad si vyfotíme z cesty. Stejně bychom nic víc a zajímavějšího uvnitř neviděli. Jeho rodiče byli ale značně rozladěni, že jsme nešli dovnitř a taťka se začal s Amirem hádat.

Odpojili jsme se od nich a šli se raději podívat na pobřeží, kde se nám naskytl nádherný výhled na moře a na přilehlé pohoří. Udělali jsme si pár fotek a vrátili se zpět. Po cestě jsme ještě navštívili nejvyšší horu Snowdon, ale usoudili jsme s Amirem, že se nám irské "hory" líbí víc. Ty ve Walesu jsou sice vyšší, ale kamenité.

Odtamtud jsme pokračovali už zpátky do Holly Head ve tři hodiny. Zaplatili jsme taxikáři za dvě hodiny cesty, i když nám cesta trvala něco málo přes dva a půl hodiny. Začali jsme opět řešit, co budou jíst na večeři, že bude možná už vše zavřené, když přijedeme a mamka si taky stěžovala, že si chce ještě koupit kabát.

Tak jsem našla řešení aspoň pro první záležitost. Navrhla jsem, že můžeme jídlo nakoupit tady, což mi přišlo dosti logické. Koupili jsme si i nanuk a snědli ho u jedné kavárny. Amir začal s taťkou řešit izraelskou kuchyni, že kebab pochází z Rumunska, tak mu řekl, že Izraelci sice převzali spoustu jídel od ostatních a udělali ho lepší, takže nejlepší kebab, falafel nebo humus stejně najde jen v Izreali.

Ještě trochu jsme se prošli do Holly Head, protože jsme měli čas a pak jsme nechali jeho rodiče čekat už v přístavišti a my jsme se šli projít, abychom si od nich odpočinuli. Amir byl totálně psychicky i fyzicky za ty dny strávené s nimi vyčerpaný. Říkal, že se o ně musí stále starat a že je sice moc rád, že přijeli, ale že by potřeboval další dovolenou. Taky mi říkal, že začíná pochybovat, zda se má vrátit zpátky do Izraele nebo ne, ale že se tam musí zajet aspoň na dva týdny podívat a uvidí sám, zda to má smysl tam zůstávat či ne. Vylezli jsme na nějaký kopec, trochu jsme se porozhlédli a vrátili se zpátky.

Kolem páté jsme se nalodili na trajekt a dvě hodiny putovali zpátky do Dublinu. Po cestě se zase bavili, ale mě do toho moc nezapojovali. V sedm jsme dorazili do Dublinu. Ještě že si Amir vzal s sebou pas, jelikož ho po něm při kontrole požadovali. Z přístaviště se šlo dostat jen taxíkem a ten v okolí nebyl, tak jsme si ho museli přivolat. Naštěstí se za deset minut objevil jeden volný, tak jsme nastoupili a jeli z Amirovému bytu.

Všichni jsme byli unaveni a my dva s Amirem ještě zcela vyčerpáni. Rodiče do mě stále hučeli, že musím ochutnat polévku, kterou včera uvařil Amirův táta. Amir sice chtěl, abych jim uvařila miso polévku, ale rezignovala jsem a nechala si nandat vyhlášenou polévku taťky. Věřím, že umí vařit dobře, ale polévky byla pálivá a zcela bez chuti. Dojedla jsem ji a pak jsme si dali ještě s Amirem čaj, abychom si trochu spravili chuť. Raději se s nimi rozloučila a šla na hostel.

Amir mě doprovodil až k bráně, aby mi otevřel. Musela jsem se ještě ale vrátit zpět, protože jsem zjistila, že jsem zapomněla v kabelce jeho pas. Po cestě jsme potkali Amirova spolubydlícího Shaye s jeho přítelem, tak jsme se začali smát, jak asi jeho rodiče na to budou reagovat. Na hostel jsem se dostala kolem desáté večer, totálně vyčerpaná.


Více zde a zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama